Mezi Knihomolem a Knihomilem

Ale k věci: právě milovníkům “krásných slov” se věnuje staronová rubrika Alfy. Jednomu kantorovi a jednomu žákovi stavebního umění vždy zasílá zadání či ponouknutí, jaký brouk v hlavě jim zůstal po nedávném přečtení nějakého slova, článku či knihy. Tentokrát se vrací ke knize Každodenní život a historické myšlení od Alaina Corbina doc. Milena Hauserová a ke knihám Kosmos od Carla Sagana a Řád času od Carola Rovelliho Marek Kratochvíl.

O tichu
Milena Hauserová

Dopřednášela jsem před chvílí. Obsah přednášky v mysli ještě nějakou dobu doznívá. Tentokrát byla o prostorech pro hluboké soustředění a naslouchání sobě. V minulosti i současnosti. Honí se mi v hlavě obrazy jejich stavební podoby. A také to, co obraz nezachytí: ticho. Ticho jako nepřítomnost hluku, nebo naopak jemně podtržené tichým, nejspíš přírodním zvukem. Kapky dopadající na klidnou hladinu, vzdálený příboj... Jdu domů a stále přemítám. Čas od času mě i navzdory spěchu zláká knihkupectví v podchodu u metra. S pomyšlením na haldy knih doma, které rozhodně už nevklíním do přeplněných domácích knihoven, sama sebe omlouvám parafrází Vyčítalova vtipu o čtenáři a knížkách: ne, nebudu je kupovat, jen je tak trochu podrbám po hřbetě. Vcházím tedy do knihkupectví s odhodláním jen trochu pokoukat a zase zmizet.

A pak jsem na ten titul narazila. Vykouknul na mě z černé obálky, kterou nakladatelství Argo přiřklo edici stěžejních děl světové historiografie Každodenní život a Historické myšlení. Alain Corbin – Dějiny ticha; Od renesance do naší doby. Francouzský originál vyšel před šesti lety. Českého překladu od M. Seidla se dočkal díky podpoře francouzského institutu v Praze. Úvod této historické studie se otevírá nabídkou provázet čtenáře proměnami vnímání ticha a různých podob vztahu k němu. Teprve v další četbě se ukáže, že se tak bude dít především na základě jeho reflexe ve francouzské literatuře. Pod představou ticha však autor nehledá především absenci zvuků, ale ticho jako prostor usebrání, modlitby, meditace, snění „a zejména vnitřní místo, odkud vyvěrá promluva“.

Vzhledem k okolnostem nezbylo než podlehnout a odnést si dílko (114 stran) historika navazujícího na směřování francouzské historické školy Annales domů. A pustit se do něj už v metru.

Autor prochází různými místy prožívání ticha, sleduje různost jeho „textur“. Zastavuje se u vyjádření těch, kdož vnímali různou povahu ticha přírody. Věnuje se dokladům úsilí o hledání ticha i způsobům jeho zjednávání. Zaznamenává metamorfózu „zvukové krajiny“ na prahu 20. století a její rozmanité a mnohdy protichůdně vnímané projevy: radostně vítaný halas nastupujícího věku techniky i množící se požadavky na zachování ticha tam, kde zvuky atakují intimní prostor člověka. Dotýká se i biblicky vážné podoby ticha v pokoře a adoraci. V kapitole Promluva nás autor ticha šířeji než v jiných částech dílka zavede do světa výtvarného umění a zastaví se i u těch, kdož „namalovali ticho“. Přirozeně se dotkne symbolistů a nemine ani Kupkův Hlas ticha z roku 1903 a rozestře i téma ticha v kinematografii. Závěr studie je věnován tichu v sociálních vztazích. Poutavě, ale nesoustavně. Útržky nápadů otevírají otázky, nutí pídit se po dalších souvislostech. Celá kniha působí spíš dojmem s nadhledem črtnutého upozornění na zajímavé téma hodné dalšího promýšlení než jako dotažená syntéza. I tak ovšem stojí za přečtení. Rozhodně doufám, že inspirace´z ní se nějak promítne i v příští verzi právě
odeznělé přednášky.

Ticho, nepřítomnost hluku, usebrání, lidská vzdálenost i blízkost – těmito a dalšími tématy se knížka obírala. Dotkla se však i ticha jako mlčení. Mlčení z vlastní potřeby a mlčení vynuceného buď z vnějšku, nebo vlastní nejistotou, obavou, slabostí či pocitem nepatřičnosti. Myslím na ticho mlčících rozestřené někdy i kolem zásadních otázek. Možná i v našem oboru. Teprve teď jsem díky této knize, i když jen nepřímým ťuknutím, zaznamenala jev označovaný jako „spirála ticha“. Jev hodný pohledu psychologa i sociologa. Další výzva pro nový směr rozhlédnutí.

Autorka je pedagožka
Ústavu památkové péče FA ČVUT

O náhodě
Marek Kratochvíl

,,I do not believe in control, I believe in an accident.” Slova mého oblíbeného finského architekta Marca Casagrande jsem si zapsal na malý papírek. V jedné přednášce na Porto Design Biennale 2021 mluví o tom, jak udělat v architektuře místo náhodě a jak pustit divokou přírodu do procesu utváření našeho prostředí. Opustit svůj návrh, aby se mohly události dít nahodile. Přístup Marca Casagrande je mi hodně blízký, ale jeho slova ve mně zároveň vyvolala spoustu otázek. Co je to vlastně náhoda? Potlačuje kontrola prostoru výskyt nahodilých dějů? Proč se naše města bojí pustit divokou přírodu do svého nitra a jak se vůbec plánuje nepředvídatelnost? Nad bílým papírem mám spíše těžkosti, myslím si, že většina z nás. Při práci tak vycházím především z kontextu. Musím tedy hodně chodit a zkoumat vše okolo mě. Tyto procházky jsou nedílnou součástí mojí práce a náhody v ní hrají obrovskou roli. Cestou si jich všímám, někdy se jimi dokonce nechávám úplně vést. Vnímání neočekávaných podnětů je pro mě určitá forma navazování kontaktu se svým okolím. Události reagují na mě a já zase na ně. Vzniká takový náš společný příběh. Už to nejsem pouze já, ale my. Já a svět náhod, kterému věřím. Skrývá se v tom určitá forma spirituality, bez které to nefunguje. Co je ale na náhodě tak strašidelného? Rozhodně si dovolím tvrdit, že je nepředvídatelná a děje se mimo naši kontrolu. Pro jednoho je většina náhod spíše nehoda, kazí jeho plán. Naopak já při neočekávané události špicuji uši, co že si to pro mě svět přichystal, div zvědavostí neposkočím. Takový je můj osobní vztah k fenoménu nahodilosti, jakási víra v onu vzájemnou souvislost všech věcí, o které takto mluví v souvislosti s vesmírným řádem uznávaný profesor astronomie Carl Sagan ve své knize Kosmos. Když uvažuji nad slovy Marca a nad jeho zapojením přírody do plánování měst a ztrátě kontroly, napadají mě paralely. Často se setkávám se strachem z prázdného místa v architektonickém plánu. Je však dokonale definovaný plán tím správným nástrojem k utváření prostoru? Možná že zdravé a funkční prostředí je založené spíše na porozumění a vztazích než-li na výkresu, který všemu určí své místo, a náhoda ať jen se opováží tento dobře namazaný stroj narušit. Myslím, že to je ono „opuštění od svého návrhu“ a „ztráta kontroly”, o které Marco Casagrande mluví. Potlačení našeho lidského ega. Co se ale stane potom? Je pravděpodobné, že tato obava z neznámého a nekontrolovatelného chaosu je příčinou našeho dosavadního přístupu k přírodě, tedy snaze o její totální zkrocení ve městech i jejich blízkosti. Okrasné zahrádky a zakrslé kultivary promenádních stromků nám jen těžko způsobí vrásky na čele z jejich divoké nepředvídatelnosti. Kromě dekorativního vzhledu však nepřináší navíc skoro nic, komplexita a multifunkčnost přírody zůstává nenaplněná. Představa nespoutané přírody jako základní infrastruktury symbiotického města je stále obávaným obrazem prostoru, ve kterém jsou náhoda a vědomá ztráta kontroly spíše hrozbou než-li přirozenou součástí našeho plánu. Nakreslit vztahy a náhody lze těžko. Rozhodně lze ale architekturou ovlivnit, kde a jak často se budou dít a jak na ně budeme reagovat. Podobně jako samotný vesmír, který není řízen žádným ,,masterplanem”, nýbrž principy, vztahy a náhodnými událostmi, pro které jsou nastaveny vhodné podmínky. Jak totiž píše Carlo Rovelli ve své slavné knize Řád času: ,,Svět není tvořen věcmi, ale událostmi, které se navzájem kombinují. “ I já jsem tedy v určitém smyslu pouze událost, děj, proces...náhoda, kterou nikdo nenavrhl, ale umožnil, aby se stala. Jak ale poznat kdy vedeme psa my a kdy vede on nás? Kdy ho pustit a kdy naopak pevně držet na vodítku? Víme co je ten náš roztomilý mazlíček vůbec zač?

Autor je finalista soutěže O cenu děkana
FA ČVUT, 2022, kategorie diplomní práce