Jana Moravcová: Při navrhování pracujeme na tom, aby se všichni lidé domluvili

Jak se vyučuje dynamický urbanismus?

S tímhle formátem jsem přišla po řadě let učení ateliérů na UMPRUM, když mě oslovili, abych navíc učila urbanismus. Předmět byl určený pro studenty v předposledním ročníku a podporovali jsme samostatné myšlení a prezentaci vlastního názoru. Utekli jsme ze schématu dvouhodinových přednášek a setkávali se v koncentrovaných celodenních blocích. Přizvali jsme hosty – urbanistu, ale i urbánního ekonoma, geografa nebo sociologa, protože urbanismus chápu jako mezioborovou disciplínu.

Po teoretické části workshopu studenti pracovali na vybraném problému přímo na místě. Je to trénink umění rozhodovat se a poslouchat svoje vnitřní profesní já. Jsem přesvědčená, že co člověka napadne jako první, je často nejsprávnější cesta. Na začátku kariéry, když nemá tolik zkušeností, musí být přirozeně opatrnější. Ale chtěla jsem je přimět, aby rozhodnutí udělali hned ten den. Hlavní koncepční rozhodnutí mají jít zevnitř architekta, být podložená zkušeností i pokorou. Pak už je nezbývá než respektovat, což je ta nejobtížnější disciplína.

Kolik jste toho za jeden den stihli?

Docela dost. Cvičili jsme se přednostně v urbanistické analýze. Nejenom sebrat data, ale hlavně z nich získat doporučení pro návrh. To často analýzám chybí. A proč dynamický? Důraz byl na nefyzično a parametr času, za použití nejnovějších softwarů a dynamických modelů.

Není každý urbanismus do určité míry dynamický?

Měl by být. V mysli laiků, ale často i odborníků, je urbanismus fyzická tvorba měst, prostor kolem baráků. Ale jsou to i procesy, nefyzické vazby a vztahy. A nejen město, ale i krajina.

Jak vnímáte školní dělení na architekty, urbanisty a krajináře? Obor se stále více drobí.

Respektuju ho. Ale máme společné úkoly. V Česku je teď populární názor, že žádný urbanista neexistuje, že jsou jen architekti. Já to tak nemám, vidím tam rozdíl v přemýšlení. Myslím, že rozhraní je tam, kde si ještě architekt vystačí sám a kde už potřebuje jiné obory. Urbanista je ten, který spojuje všechny pohledy. Respektuji měřítkovou škálu, kdy do 1:5 je to design, pak architektura, pak urbanismus a nakonec plánování.

V případě pražského Soutoku jste sestavila velkým mezioborový tým s profesemi, které by člověka ani nenapadly.

Když jsem skončila s učením ateliérů na UMPRUM, měla jsem najednou hodně kapacity. Do té doby jsem v hlavě nosila 20 pracovních projektů a ještě 20 studentských prací. Co teď? Co dál? Zajímalo mě zahraničí. A zajímala mě velká měřítka, ke kterým jsem tíhla už na škole.

V praxi jsem začala u Ivana Kroupy, kde jsme řešili zároveň každou čáru, silné koncepce a smysl profese. Poté u holandské EEA (studio Ericka van Egeraata), v době jejího globálního rozmachu. Pracovali jsme na větších celcích a já získala základ pro svoje nynější směřování. Souzním s holandským modelem, kdy někdo dělá master plan, připravuje podmínky pro další architekty, ale nemusí to být tak, že by jeden architekt řešil celé území, budovy i veřejný prostor. Myslím, že od určité velikosti území je ke škodě, když je vše navrženo jednou rukou.

To už jsem věděla, že mě baví velká měřítka a cítím se v nich dobře. Poprvé jsem mezioborový tým sestavila pro soutěž na obytnou čtvrť Dvorce v Táboře. Byli v něm architekti, krajináři, energetici, ekonomové, urbánní geograf i grafická designérka. Soutěž jsme vyhráli a od poroty jsme dostali feedback, že se náš tým podobal modelu, jaký funguje v zahraničí. Když se vytvářejí nové čtvrti, dají všichni hlavy dohromady. Ne, že architekt-Bůh vytvoří plán a pak ho hodí dopravnímu expertovi, aby dodělal křižovatky.

Řešíme do hloubky i vizuální identitu místa, jak se budou jmenovat ulice. K soutěži na proměnu Soutoku jsem přizvala také umělkyni. Zjistili jsme, že to bylo jedno ze čtyř míst v Česku, kde se vyráběly košíky už ve středověku. A potvrdil nám to i biolog.

Jaký bude mít informace o košíkářství na území vliv? Chcete tam umístit nějaké objekty z proutí a nebo vrátit samotnou výrobu?

Někdy na to stačí jen poukázat. Ale prošli jsme i participačním procesem a máme vymyšlené nízkonákladové kroky, které se dají dělat hned. Třeba workshop, na kterém si lidé vyrobí objekty spjaté s parkem a budou vytvářet jeho spoluidentitu, aby se s územím ztotožnili. To je důležitý aspekt, když se má území rozvíjet, tedy měnit. Aby lidé změnu nebrali jako všechno špatně, ale byli na ni připraveni.

IPR o Soutoku mluví jako o laboratoři proměny. Jak to vnímají lokální komunity? Když nějaké místo považuji za své, chci ho mít přece krásné hned a ne být součástí nějakého experimentu.

Chceme tam opravdu dělat výzkum, do kterého se může zapojit i Fakulta architektury. První hypotézy máme na stole, řešili se studie ohledně návštěvnosti, cen pozemků či zelené gentrifikace. Za nejdůležitější experiment na Soutoku ale považuji, aby se všichni aktéři domluvili na společné vizi. To byl náš přístup i během návrhu. Než jsme udělali první čáru, řekli jsme si: 85 % území není ve vlastnictví města, Praha nemůže kreslit něco na cizích pozemcích a čekat, že jí to vlastníci schválí. Sice jsme měli obsáhlé soutěžní podklady, ale sami jsme si oběhli nejdůležitější vlastníky.

Podařilo se vám pozitivně přesvědčit i majitele tržnice v Lipencích nebo těžaře štěrkopísku.

Prostě jsme se s nimi začali bavit, ještě než jsme kreslili. Říkali, že jsme první, kdo se ptá, co by chtěli, co mají v plánu a jaké investice mají rozběhnuté. Zeptali jsme se, co by lidé uvítali a pak jsme se to snažili smysluplně zakomponovat do celku. Vytvářet takový návrh je také experiment. Je to 1 300 hektarů se stovkami vlastníků, nejdřív tomu musí rozumět oni. Snažili jsme se překlenout propast mezi soukromým a veřejným sektorem.

Pojďme se přesunout na Ústav urbanismu. Jak byste ho ráda vedla?

Hlásila jsem se s tím, že nechci dělat žádnou revoluci. Ta se stala po nástupu Jana Jehlíka a já chci spíš navázat a pokračovat v jeho práci. Chci posílit komunikaci, zahraniční vztahy a výzkum. Myslím, že ústav tvoří mimořádně kvalitní tým, vytváří skvělé hodnoty a chci, aby byly vidět. Aby byl urbanismus v Čechách a na FA na špičkové evropské úrovni. To je moje vize.

Na taková prohlášení jsem zvyklý a slyším je často. Jaké ale budou praktické kroky? Jak se špičkové pracoviště vytváří na každodenní bázi?

Začala jsem tím, že si uklidíme. A tím myslím fyzický i nefyzický pořádek. Revize, kdo kde sedí, co se má vyhodit a pořídit nového. Hned jsme začali vytvářet databázi potenciálních zahraničních partnerů a skautovat granty. Přicházím v době revize celého studijního plánu, takže i já udělám revizi všech předmětů ústavu. Chci se pobavit s každým zaměstnancem a doktorandem, zjistit jejich cíle a motivaci. A také půjdu na stínování. Chci se s pedagogy domluvit, že se každému přijdu podívat do výuky, vidět, jakým způsobem učí, jaké vzdělání student reálně dostane. To ze sylabů nevyčtete. Doufám, že to vezmou pozitivně.

Před vaším nástupem jste na FA neučila. Považujete to za výhodu?

Je to moje alma mater. Když jsem dostala zprávu, že jsem vyhrála výběrové řízení, měla jsem radost, že se vracím domů. Technika a technické myšlení je mi hodně blízké. Jsem ráda, že jsem vystudovala na ČVUT. Bylo to náročné, ale jsem ráda za tu nalejvárnu, kterou jsme dostávali, protože se mi hodila v praxi.

Vy sama vnímáte rozdíl mezi výukou na FA ČVUT a UMPRUM? Z každé školy vyjde trochu jiný architekt?

Ano. Myslím, že absolventi techniky jsou v praxi univerzálnější. Umprum trénuje studenty v prezentaci a vede je k přesahům do dalších oborů. Každému ale sedí něco jiného. V kanceláři mám schválně poskládaný mix absolventů z FA a UMPRUM. Ale myslím si, že na ČVUT se pěstuje disciplína a preciznost, že k pořádku v souborech tíhnou víc absolventi techniky. A to k našemu oboru tak nějak patří, já jsem taky taková.

Snažili jste se i o vzájemnou spolupráci mezi UMPRUM a FA?

Spolupracovali jsme mezi ateliéry na společných workshopech. A i výuka urbanismu je de facto provázaná personálně. Většina lidí na ústavu mě zná, už jsme spolu někdy přišli do styku. Nabízí se ale spolupráce s dalšími institucemi, na Soutoku třeba s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy nebo Výzkumným ústavem lesního hospodářství. Na nástrojích typu monitoring krajiny a adaptivní management údržby. Data based přístup můžeme využít třeba z hlediska migrace fauny nebo vodního hospodářství, mobility. Chci pracovat i na hlubší spolupráci fakulty a Institutu plánování a rozvoje Prahy, abychom měli možnost podílet se na aplikovaném výzkumu.

Do veřejného prostoru ale promlouváte i jinak než jako architekt. Ve vašem studiu NORMA fungovala galerie, pořádali jste letní workshopy pro děti. Proč je to pro vás důležité?

Pro mě je to všechno vzdělávání, i galerijní činnost.

Vzdělávání vás nebo ostatních?

Oboje. Pro mě třeba to, že jsme vytvořili, sice mikro, ale instituci, která získala grantovou podporu a mohla do Prahy zvát hosty z celého světa. Tím se dostáváme ke kořenům pro mě důležité mezioborovosti. Aktivity jsme zaměřili na odbornou veřejnosti, ale další programové linie myslely i na děti.

To je už uzavřená kapitola?

Ano.

Mrzí vás, když některé věci opouštíte?

Většinou jsou to okolnosti. Jsem hodně vnímavá k tomu, co se děje okolo a umím nelpět na zavedených zvyklostech. Přišel covid a galerii de facto ukončil. Snažili jsme se vytvořit místo, kam mohou lidé chodit fyzicky a názory sdílet. Teď skvěle funguje CAMP, VI PER vznikl hned po nás. Předtím tu byla jenom Fragnerka, což nám přišlo málo. Chtěli jsme nabídnout alternativu, tak jsme využili místní polosuterén, pro který jsem neměla jinou náplň. Přednášky a osvětová činnost mi dávaly smysl. Neumím dělat profesi architekta jen na zakázku. 

Vy se teď budete realizovat na FA. Co jsou ale podle vás témata, kterých by se měl někdo chopit?

To vám neřeknu… Ale odpovím vám oklikou. Všimla jsem si diskuze na fakultě, zda si mají ateliéry témata vymýšlet samostatně a jestli má škola určit zastřešující zadání, která se budou lépe prezentovat navenek. A mně se líbí spíše ten přístup zezdola, nechat témata vybublávat. My jsme v galerii byly skoro první, kdo sem zval krajináře, řešili infrastrukturu, tím jsme asi byli trendsetteři.

Dnes už je to norma.

Myslím, že pokud bych měla říct jedno aktuální téma, je to prostě ekologie. A k tomu jsem se postupně dopracovala od toho, že jsem ze stavařské rodiny a ráda betonuju. Najednou zároveň přemýšlím nad každým zvířátkem.

A jak ekologii dnes uchopit, když už jsou lidé otupělí a obrňují se proti greenwashingu?

Mám pocit, že lidé začínají skutečně více žít v souladu s přírodou, že to není klišé. Vidím obrovský posun i u svých klientů. Řeknu jim: Z čeho uděláme terasu, z jakého dřeva? A oni: No chceme to bezúdržbové, tropické. A já: No to ne, takhle my nepracujeme, není to eko. A oni si to uvědomí a na další schůzce mi řeknou, že tedy super.

Sama jste měla možnost navrhnout vysokou školu. Podílela jste se na výstavbě technologického centra v Mikulandské ulici. Ivan Kroupa na jedné Pecha Kucha Night vzkázal uživatelům, ať si tam dělají, co chtějí. Nová budova FA je naopak považovaná za dokonalé dílo a její autorka dlouho hlídala, aby se příliš neměnilo.

Myslím, že existuje rozdíl mezi školou s učebnami a technologickým centrem, které je dělané pro jednotlivé dílenské provozy, které se časem obnovují, mění se technologie. Univerzalita byl ten nejvyšší parametr z hlediska užívání. Celá křídla se dají propojit, mezi místnostmi jsou jen odmontovatelné dřevěné příčky. Beton je použit jenom na základní kostru. Přízemí jsme nechali maximálně otevřené, za použití předpjatých nosníků, abychom se obešli bez sloupů.

Moc děkuju za povídání. Snad jsem vás příliš nenudil.

Čekala jsem, že se mě budete ptát na různé pikantnosti. Jestli hraju v kapele a co dělám ve volném čase. Dokonce jsem se na to připravila.

Povídejte.

Když se chci odreagovat, tak stříhám.

Účesy jako kadeřnice?

I tady ten ateliér mám připravený tak, že když mě to přestane bavit, tak si sem dám holičské křeslo a budu prostě stříhat. Sama si to analyzuju jako ventil, když jsem frustrovaná z dlouhotrvajících projektů. Vidíte výsledek hned a máte před sebou šťastného člověka. A co je víc, než poskládat život z hezkých momentů?

Rozhovor vedl Pavel Fuchs.