Rozhovor se senátorem Tomášem Vojtíškem na téma přihlašování do ateliérů

Stávající systém přihlašování do návrhových ateliérů není jednotný. A nenabízí rovné podmínky: je výhodnější pro průbojné osobnosti a leckdy je stresující pro studenty i pedagogy. Vede k rozvírání nůžek mezi jednotlivými ateliéry, kdy si někteří vedoucí vybírají tzv. nejlepší studenty na základě portfolií, zatímco jiné ateliéry usilují o demokratický výběr na základě losování, anebo případně metodou „kdo dřív přijde...“ Systém zároveň neumožňuje uplatnění dohodnutých principů, jakým je například maximální počet studentů v ateliéru a systémem společných prezentací není vstřícný pro zahraniční studenty.

Kdy se vlastně zrodila myšlenka diskutovat téma přijímání do ateliéru?

Moje iniciativa vzešla z nespokojenosti lidí se způsobem přijímání do návrhových ateliérů.

A co vy – vy sám jste spokojen?

Já taky ne. Napadlo mě to asi v den letošního zápisu do ateliérů. A myšlenka vycházela z mojí
zkušenosti, ale i ze zkušenosti mých kamarádů. Buď je ateliéry odmítaly, z jejich pohledu leckdy neoprávněně, nebo byli vystaveni jiné stresové situaci. Když stojíte tři hodiny ve frontě na zápis do ateliéru, slyšíte leccos. A taky vám ovšem během čekání unikají jiné ateliéry, protože se jim v mezidobí naplnila kapacita. A začnete mít podezření, že stávající systém, který kotví kdesi v určité šedé zóně, nahrává studentům, kteří mají ostré lokty. Což je i názor pana děkana. Ti, kteří se třeba nebojí z mého pohledu asi až amorálních věcí, například vedoucímu zalhat na dotaz, jestli mají svá portfolia ještě někde jinde, a oni odpoví: ne, ne, vy jste moje priorita, přestože už mají zadní vrátka otevřená... Můžete opáčit, jojo, tak to přece je a asi i bude v naší praxi. Prostě vyhrávají silnější lokty. Já jsem ale přesvědčený, že škola má být dobrá a rozvíjející i studenty, kteří se necítí dobře, když třeba musí vedoucímu, který je přijal, odřeknout, protože je přijal mezitím někdo jiný. Ti studenti s ostrými lokty, pro které je běžná praxe poslat nebo dát portfolia do více než jednoho ateliéru, jsou vlastně ve velké výhodě, protože si ta místa zajistí. A nekoukají ani na svoje kolegy, kterým blokují místo, ani na pedagoga, kterému třeba blokují parcelu a on s ní počítá, a nakonec má v modelu prázdnou hmotu bez oken, protože tu parcelu pak už nikdo nedělá...

Dovolte osobní odbočku – když jste začal parcelou: jaké zadání jste si vybral?

Chtěl jsem do ateliéru Hlaváček – Minarovič – Čeněk – hlavně kvůli dobrým zkušenostem mých kamarádů. A když se ptáte na zadání, pak Vršovice, konverze Koh-i-nooru. Takže jsem šel do neznáma. Nechci říct, že mě diskvalifikovalo, že studenti, kteří v ateliéru už pracovali, mají přednost. Během předcházejícího roku jsem byl v ateliéru Kohout – Tichý, jejichž zadání na Nové Dvory mě taky velmi lákalo, a vlastně jsem si mezi nimi vybíral celé prázdniny. Takže kdyby mě u Kohouta neznali a nevytvořili pro mě novou parcelu, asi by mě taky nepřijali, protože neměli už místo – poté, co jsem se v deset večer dozvěděl, že u Hlaváčka s Čeňkem a Minarovičem to nevyšlo. Jenže je teď potřeba se ptát, co když někdo není tak průbojný jako já? A prostě na něj to místo nezbude. Co má dělat? A jak je zajištěno, že bude dělat bakalářskou práci dejme tomu v nějakém prostředí, které zná nebo má rád nebo tam chce být...

Koho jste na nedávnou veřejnou debatu o přijímání do ateliérů jako předseda senátní studijní komise pozval?

Předešlu, že jsem v senátu necelý rok. A jako předseda studijní komise jsem cítil, že naše studijní témata jsou živá. Nový děkan má navíc zájem školu někam a nějak posunout... Jeho vize se ovšem ještě utváří a není definitivní. Pro mě přišel tedy námět přijímání studentů do návrhových ateliérů ve správný čas: Aktivizovat studenty a pedagogy a zjistit, jak je ta věc vnímaná. Jak výběr funguje na jiných školách. Jak to bylo v historii. Co děkan plánuje do budoucna. A jako nejlepší platforma mi přišla otevřená debata. Možná to mohla být nějakým způsobem uzavřená věc, resp. uzavřená schůzka. Ale to by byla strašná škoda, protože bychom nedostali žádné nové podněty. Mimochodem nesmím zapomenout, že v organizaci debaty mi pomáhal Spolek posluchačů architektury.

Takže koho jste pozvali? Mohl přijít kdokoli?

Jednak jsme informovali kolegium děkana, přičemž děkan pozval i vedoucí návrhových ateliérů, a nakonec dorazil i proděkan pro studijní záležitosti. A pozval jsem i emeritního děkana prof. Lábuse, který zná téma velmi dobře. Paralelně běžela propagace, kterou měl na starosti Spolek.

Kolik dorazilo lidí?

Zúčastnilo se jich zhruba šedesát.

Jak jste definovali stávající situaci? Tedy onen problém přístupu školy? Dá se nějak zakotvit?

Problém leží právě v nezakotvení. Ukotvený je třeba maximální počet čtyřiadvaceti studentů v ateliéru. A povinnost absolvovat během bakalářského studia dva ateliéry. Ale i v tom počtu dochází k výrazným odchylkám. Protože do počtu nemusí být zahrnuty například diplomy nebo prováděčky... Což nezbavuje ateliéry zátěže, spíš možná naopak. Navíc existují například ateliéry, kde se pracuje ve dvojicích – na jednom bytovém projektu. To také může měnit počty. Takže dochází k tomu, že v některém ateliéru navrhuje čtyřicet studentů a v jiném je jich šest... Já osobně ale vnímám jako hlavní problém fakt, že v současné chvíli není jako pevně daný třeba okamžik, kdy má student dorazit na pohovor v ateliéru. Existuje určitý úzus, že se dorazí vždy po prezentaci zadání čili v pět odpoledne. Jenže naprostá většina ateliérů přijímá v průběhu celých prázdnin – na základě emailu a portfolií, které jdou také emailem. Takže ateliérová kapacita může už být vlastně v době zápisu třeba plná. To je jeden problém. Další nastává v situaci, kdy má o ateliér zájem více studentů než jen čtyřiadvacet. Takže je potřeba některé studenty odmítnout, a tam právě dochází k největší diferenciaci, kdy se někteří vedoucí drží způsobu, který tady fungoval dřív – losování. V jiných ateliérech záleží třeba na čase, protože pro určitého pedagoga je čas jakýmsi rovnítkem v projevení zájmu. Dejme tomu, že kdo přijde v šest, má přednost před kolegou, který přijde v devět. Ale naprostá většina si vybírá na základě portfolia, s čímž přichází množství konsekvencí. Od sociálního rozměru, kdy si prostě ne každý může dovolit vytisknout tři portfolia na papír s gramáží 250, až po situaci, kdy ne každý umí udělat portfolio, protože počítačová grafika se učí až ve čtvrtém semestru. Takže tu vidíme různé důsledky, které nemusí být na první pohled zřejmé.

Jak vidno, jde o velice složitou tematiku, zdánlivě je jen provozní, ale její tkáň je velice bohatě prokrvená. Ti dobří, řečeno v uvozovkách, jdou tam, kam chtějí, ale co s těmi tzv. nedobrými? I ti jsou přece studenty veřejné školy. A byli do této školy dokonce vybráni. Vždyť i na ně přispívá občan v demokratickém státě ve svých daních... Svébytný přístup panoval v době nesvobody, jak precizně popisuje prof. Lábus předlistopadovou fakultu. (viz. s. 20 – pozn. red.) A je tu i zásadní rozdíl mezi školou privátní...

Tady existují dva názorové proudy, které byly také zastoupeny v naší debatě v Archicafé. Množství pedagogů tvrdí, že si nemohou vybírat ty nejlepší, a naopak vyjadřují radost, když se průměrný student posune nebo kdy ho dobří studenti s sebou vytáhnou... Vždyť od toho máme vertikální ateliéry. Ale pak jsou ateliéry, kde se opravdu vybírají studenti na základě portfolia nebo pohovoru. Ale měl bych poctivě říct, že já sám osobně nemám v tomhle jasno. Nicméně je pravda, že ve chvíli, kdy princip přijímání běží dvoukolejně, dochází k rozevírání nůžek, kdy existují specifické ateliéry, které berou ty nejlepší, a naopak jiné, které berou ty průměrné, protože mají chuť je posouvat dál. Jenže pak logicky ten ateliér není třeba nejlepší...

Je nejlepší nejlepší? Ale z jakého pohledu nejlepší myslíte? Jak se zvenku pozná dobrý ateliér od nedobrého?

To se asi nedá říct... Rozhodně bych z ničeho nevinil třeba Olověného Dušana, že se snaží oceňovat ateliéry, které jsou dobré. To je naprosto regulérní snaha poukázat na výjimečné práce...

Mluvíte o Olověném Dušanovi. Představuje renomovanou studentskou soutěž Spolku. Jak známo, během Dušana musí porota posoudit obrovské množství projektů. Na jeden jim zůstane pár vteřin... Na to už jednou poukázal profesor Přikryl, když byl v porotě. Nejde tu spíš o posouzení dojmu z grafické prezentace – nikoli architektonického obsahu práce?

Asi to tak bude. Pro mě je dobrý ateliér, který navštěvuji, tedy Kohout –Tichý, kde vedoucím nejde ani tak o vizuální výstupy, jako o to, aby dům fungoval v půdorysech a řezech a funkčních schématech... Ale abych se vrátil k metodě posouzení kvality: Podle mě je v tuto chvíli asi nejlepším měřítkem třeba fronta na zápis. Někam se hlásí sto lidí a jsou ateliéry, kam se jich přihlásí sedm. Což na druhé straně může být i otázka pedagogického vedení nebo náročnosti, těch prvků je velké množství... Architektura jako taková není úplně snadno kvantifikovatelná. Nicméně zmíněný zájem může být určitým vodítkem. A v této souvislosti mě napadá, jestli má naše škole v tomhle systému k dispozici data, do kterých ateliérů se hlásí hodně lidí a kam se nehlásí nikdo nebo méně lidí... Ale možná se na věci kvality dá dívat i jinak: Dobrý ateliér možná netvoří ani pedagogové, ani zadání, ale studenti, kteří se sejdou. To je podhoubí, z něhož vznikají dobré projekty a myšlenky, které mohou ovlivňovat všechny další studenty. A pedagogové vše mohou usměrňovat anebo podporovat... Zkrátka kvalitu vytvářejí ti studenti. A ti si vybírají ateliér na základě spousty faktů; od toho, jak se jim líbí zadání, až po to, jestli je pedagog respektuje, jestli se k nim chová hrubě, jestli nebude do prováděcí dokumentace zasahovat ještě týden před odevzdáním, anebo naopak v zimním semestru řekne, teď je to hotové a teď budeme pracovat na dokumentaci, i kdybychom našli tisíc chyb...

Cestou k algoritmu

Takže znovu otázka, možná trochu odtažitá od tématu: dá se zvenku poznat dobrý ateliér?

Osobně si myslím, že ne.

Víc než o výsledku tedy hovoříte o procesu – o studentech, kteří se něco učí od těch, co umějí či znají... Ale zpátky: vyplynuly z diskuse v Archicafé závěry, které by se daly charakterizovat jako doporučení pro budoucí výběr studentů do ateliéru?

Debata v Archicafé byla v jednu chvíli poměrně vyhrocená. Mezi vedoucími ateliéru, kteří losují, a těmi, co si vybírají podle portfolia... Budoucnost může mít podle mě snaha o vytvoření algoritmu, který bude fungovat na základě studentských preferencí, a zároveň zde třeba bude mít pedagog možnost věc korigovat... Tak nový prvek – algoritmus představil děkan. Když se vychytá, může zajistit spokojenost co největšího množství lidí.

Nepůjde tedy ani o známky nebo o čas příchodu jako na jiných fakultách...

Děkan mluvil o určitém sjednocení, a to na základě školního serveru. Takže by nebylo jakýmkoli způsobem možné systém obcházet různými maily o prázdninách apod. Důležité by bylo, že by byla stanovena pravidla. Nahrála by se portfolia třeba do tří ateliérů, aby se zjistilo, kam ten student chce nastoupit nejradši. Osobně si dokážu představit, že by bylo možné jednak využít nějaký matematický model, ale zároveň si myslím, že tam třeba musí být vůle pro pedagogy; tak aby systém zohledňoval i jejich preference. Aby nemohlo docházet k pokoutním věcem. Určitě totiž nezmizí pedagogové, toužící učit studenty, kteří jsou pro ně inspirativní. A nechtějí proces nechávat náhodě. A ještě něco: zároveň tím získáme tvrdá data: kam studenti chtějí a kam ne. Ten algoritmus by mohl být třeba vychytaný, tak aby opravdu byla většina lidí spokojená.

Byly nějaké námitky proti návrhu děkanova algoritmu?

Určitě je tu skupina, která nechce nechat za sebe vybírat ani náhodu, ani počítač. A chtějí mít možnost výběru ve svých rukách.

Ono se to zdá jasné: Když si vybírá student školu, vybírá si nepřímo i kantora. Ve škole s uměleckými ambicemi jistěže mohou vzniknout mezi studentem a jeho pedagogem silnější vztahy... Jak zastánci stávajícího systému argumentovali, když slyšeli nevýhody?

Spíš chápu důvody druhé strany, která je třeba pro návrat losování, což vypadá přece jen nejspravedlivěji. A zajistilo by to určitý mix. Nicméně děkan přichází s jednotnou, systematizovanou metodou.

Víte o škole v zahraničí nebo i v tuzemsku, která by mohla sloužit jako vzor?

Myslím, že postoj fakulty, kdy se vybírá na základě portfolia nebo pohovoru je vlastně relativně ojedinělý. Jen málokde dávají takový prostor pedagogům. Ale co vím, v Miláně, možná i v Hamburku školy fungují na základě: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jako u zápisů předmětů. Pak jsou školy, například FUA Liberec, kde systém funguje na základě algoritmu, kde pedagog i student mohou vstupovat do počítačového procesu s tím, že si ateliéry mezi sebou vyměňují nebo si přetahují studenty... Jenže tím si vlastně všechny výhody algoritmu rozbourají... Když se ptáte, myslím, že vzorem našeho děkana je mnichovská univerzita.

Ještě jeden pohled, advokáta diaboli: Nemůžeme se dívat na problém i tak, že jeho smyslem je zkušenost, která bude cenná v praxi, kdy bude muset architekt pracovat na zadání, které mu přinese obživu, a ne nějaké totální štěstí? Prostě, aby dělal, co je nezbytné...?

Podstatné je podle mě sjednocení systému. Aby nedocházelo k tomu, že třeba průměrný student se hlásí do výborného ateliéru, kam není přijat, anebo výborný student se hlásí do výborného ateliéru a není přijat, protože tam nikdy nebyl... A skončí oba v ateliéru, který je prostě nebaví, kde má pocit, že se nemohou rozvíjet a z toho vzniká nějaká frustrace. Obecně jde o to, jestli je správný přístup, kdy si ateliér student pojistí, anebo hraje nějakým způsobem vabank – a když se nedostane do dobrého ateliéru a může skončit v ateliéru, kam vůbec nechtěl... Já bych studenta nebo studentku tohoto stresu nebo frustrace chtěl ušetřit. Jasně, na trhu práce se to může dít. Ale tady jsme zatím ve škole.


Rozhovor vedl Jiří Horský, vyšel ve fakultním zpravodaji Alfa 4/22.

Další rozhovory