Ombudsmanka Dita Jahodová: Téma péče a rovnosti mě provází celým profesním životem

Proč jste se přihlásila do výběrového řízení, ve kterém Fakulta architektury ČVUT hledala ombudsmana nebo ombudsmanku?

Téma rovných příležitostí a slaďování pracovního, studijního a osobního života mě zajímá dlouhodobě. Akademické prostředí znám z různých stran, nejprve z pozice studentky na pražské Univerzitě Karlově, poté i z pozice vyučující. Na Masarykově univerzitě v Brně jsem vedla kurzy už během doktorského studia. Pro bakalářské studenty a studentky jsem připravovala úvodní semináře o genderu a společnosti i další specifické kurzy zaměřené na LGBTQ problematiku. Učila jsem též řadu let kurz k metodám výzkumu pro magisterské studující na Univerzitě Karlově. Vyzkoušela jsem si i roli vědecké pracovnice při etnografických výzkumech.

V poslední době jsem se nejčastěji podílela na genderových auditech právě v akademickém prostředí. Setkala jsem se s progresivním muži i ženami ve vedení školních a výzkumných zařízení, kteří o nastavení rovných podmínek stáli. V pozici auditorky se bavíte se zaměstnanými a studujícími a řešíte, co by potřebovali, aby se jim líp pracovalo a studovalo.

Viděla jsem, že zdejší vedení je novým výzvám otevřené a jako ombudsmanka budu moct přispět ke změně, což jsem vnímala jako smysluplnou příležitost.

Víte už, jaké jsou zásadní oblasti, na které se chcete zaměřit?

Už při přijímacím řízení jsem požádala Spolek posluchačů architektury o výsledky jejich dotazníkového šetření. Téma přetíženosti studujících z něho vystupovalo velmi zřetelně. Nastoupila jsem navíc v době, kdy vznikla společná iniciativa studentů Fakulty architektury a Fakulty stavební Neklikej a spi. I jejich podněty budeme dál řešit s panem děkanem, proděkanem pro pedagogickou činnost, proděkankou pro vnější vztahy a našimi protějšky na fakultě stavební.

Přetížení mladých architektů je problém, který se vrací opakovaně. Každá generace studentů se ho v určitou chvíli snaží řešit, většinou jen s malými pokroky.

Právě proto je důležité téma uchopit komplexněji a najít taková řešení, která budou systémová a dlouhodobě udržitelná. Konkrétní možné kroky jsou předmětem jednání a budou vyžadovat i určité zapojení jak ze strany studujících, tak vyučujících. V souvislosti s psychickými obtížemi, na které studující upozorňují, jsem se setkala s kolegyněmi z CIPSu (Centrum informačních a poradenských služeb ČVUT) a ze Střediska ELSA pro podporu studentů se specifickými potřebami, které byly velmi vstřícné. Dohodly jsme se na spolupráci na více úrovních, a to jak v oblasti prevence, tak při řešení konkrétních podnětů. Jsem velmi ráda, že jsme si nastavily společný postup, například když ke mně přijde někdo v akutní fázi úzkostí nebo deprese.

V návaznosti na naši domluvu zorganizovaly kolegyně z CIPSu a ze Střediska ELSA začátkem února setkání ombudsosob působících na ČVUT. Zúčastnili se i zástupci součástí, které zřízení ombudsmanské pozice připravují. Myslím, že by z toho mohla vzniknout dobrá platforma pro vzájemnou spolupráci na mezifakultní úrovni. Od začátku svého působení také komunikuji s paní ombudsmankou Univerzity Karlovy a ombudsosobami na DAMU, FAMU a Filozofické fakultě UK. Sdílíme, se zachováním důvěrnosti, své zkušenosti, třeba s řešením různých náročných situací. Rádi bychom spolupracovali na kultivaci akademického prostředí, aby bylo víc bezpečné a férové. A to nejen vůči studujícím, ale samozřejmě i vůči zaměstnaným, kde myslíme nejen na vyučující, ale i technicko-hospodářské pracovníky a pracovnice.

Zmiňovala jste genderové audity. Už ze samotného slova audit mohou mít lidé strach. Můžete vysvětlit, jak taková akce probíhá a co je jejím výsledkem? Byla byste ráda, pokud by genderový audit proběhl i na FA?

Díky moc za tuto otázku. Na FA bude probíhat genderový audit během jara. Já se budu částečně podílet na designu dotazníkového šetření. Samotný průběh bude na externích auditorkách. Moje spoluúčast bude intenzivní v závěru, při tvorbě doporučení a vytvoření gender equality planu.

Audit je primárně zaměřený na zaměstnance a zaměstnankyně a má stanovené oblasti, kterým se věnuje. První oblastí je rovné zastoupení žen a mužů napříč vertikální a horizontální strukturou dané organizace. Auditorky se proto budou dívat, jak jsou zastoupeny ženy ve vedení, komisích, senátech či vědeckých nebo uměleckých radách. Zajímá je ale i to, jak jsou přítomné napříč obory.

Další část je věnovaná kariérnímu růstu a způsobům, jak mohou ženy a muži v organizaci růst.

Na některých fakultách se hodně řeší podpora mladých vědkyň, protože ne vždy to mají ženy na začátku kariéry jednoduché, obzvlášť ve chvíli, kdy práci slaďují s péčí o dítě. V některých oborech jako elektrotechnika je roční výpadek téměř fatální. Je velmi důležité udržovat osoby na rodičovské v kontaktu s oborem. Vývoj je tak dynamický, že už by znovu do rozjetého vlaku nenaskočily.

Důležité je také slaďování pracovního a osobního života. Řada zaměstnanců a zaměstnankyň dnes spadá do sendvičové generace a starají se navíc o své stárnoucí rodinné příslušníky. Naše společnost postupně stárne a toto téma bude čím dál tím aktuálnější. Takže je dobře, pokud se zaměstnavatel připraví a má vhodná opatření.

Dalším velmi výrazným a aktuálním tématem genderového auditu jsou negativní jevy na pracovišti jako různé formy šikany, ať už mobbing, bossing nebo staffing. Mezi negativní jevy patří též obtěžování, a to jak mezi zaměstnanými, tak i ve vztahu vyučující-studující. V českém akademickém prostředí se setkáváme nejen s tím, že vyučující mohou obtěžovat studující, některé vzorce chování studujících mohou být obtěžující směrem k vyučujícím. K obtěžování může docházet i mezi samotnými studujícími.

Dostávají se k vám už nějaké první podněty tohoto typu z Fakulty architektury?

Tady na fakultě architektury zatím ne, uvidíme. Ale setkala jsem se s nimi během auditů na jiných školách. Není to stereotyp, ale něco, s čím se školy potýkají, některé více, jiné méně. V Čechách už jsou školy, které se k tomu staví velmi progresivním způsobem a snaží se obtěžování transparentně řešit. Ze spravedlivě nastaveného prostředí pak benefitují všichni.

Genderový audit je tedy soubor konstatování. Nabízí ale i řešení?

Určitě. Genderový audit začíná analýzou dokumentů, které fakulta má. Následuje dotazníkové šetření a focusní skupiny s vyučujícími, vedoucími ústavů, ateliérů a dalšími pracovníky. Výsledkem je závěrečná zpráva a auditorský tým přichází se sadou doporučení.

Doporučení se rozpracovávají do gender equality planu. Fakulta si GEP může nastavit na dva, tři nebo pět let. Z mojí praxe je asi nejšťastnější mít plán na tři roky, což je dobrý čas na to zrealizovat i komplexnější opatření. Zároveň máte dost času na revizi a přípravu reauditu nebo dalšího genderového plánu. Pětileté plány mají tendenci posouvat náročnější úkoly na později a ze začátku se nic moc neděje, protože je opticky na vše dost času. K cílům gender equality planu se zaváže vedení fakulty a naplňuje je.

Zapojila jste se i do univerzitního dění?

Jsem součástí pracovní skupiny, která realizuje opatření již hotového gender equality planu pro celou ČVUT. Chtěla bych se podílet na vytvoření dětské skupiny, sloužící nejen zaměstnancům a zaměstnankyním, ale i studujícím. Rodiče by si mohli volný termín zarezervovat v systému. Funguje tu školka Lvíčata, dětská skupina by ale měla být i pro děti mladší tří let, abychom mohli zapojit třeba právě mladé vědkyně, které potřebují nárazově pohlídat své děti. Druhou oblastí je podpora bezbariérovosti ČVUT. Rádi bychom aktualizovali analýzu bezbariérovosti a realizovali konkrétní opatření, aby nezůstávala jen na papíře.

Budova Fakulta architektury je občas nazývána vězením, protože využívá hodně betonu. Jak působí na vás?

Mám syrový beton ráda, považuji ho za velmi elegantní materiál. Budova mi rozhodně nepřipadá jako vězení. Sama jsem si navíc myslela, že je relativně bezbariérová. Kolegyně ze Střediska ELSA mě ale upozornily na různé problematické detaily – například ovládání výtahů pro lidi na vozíku. Zmáčknete tlačítko a než dojedete k výtahu, zavře se vám. Nemůžete si navolit, aby na vás počkal. Tyto nezamýšlené bariéry bych ráda odstraňovala a věnovala se i drobnostem. Ráda bych využila znalostí a zkušeností paní architektky Šestákové, která se tématu dlouhodobě věnuje i spolupráce se studenty a studentkami.

Zdejší kanceláře jsou poměrně transparentní. Prosklené stěny ale obyvatelé zakrývají různými nástěnkami, knihami, plakáty a prostě vším, co jim přijde pod ruku.

Já transparentní kanceláře v podstatě vítám, i když ta moje nebude moct být už ze své podstaty takto otevřená. Potřebuji návštěvníkům a návštěvnicím zajistit pocit bezpečí a komfortu a zacházet s jejich podněty důvěrně. Pokud bych pracovala na jiné pozici, byla bych za otevřenou kancelář ráda. Když je do prostoru vidět, mohou vznikat nové formy komunikace.

Během své kariéry jste se nezaměřovala na úzkou problematiku, ale snažila jste se nahlédnout do mnoha různých oblastí. Byl to záměr?

Částečně to přicházelo postupně s nabídkami, které mi přišly lákavé. Jednotlivé aktivity propojuje linka rovnosti a diverzity. V poslední době jsem se zaměřovala na analýzy odměňování žen a mužů za stejnou práci a práci stejné hodnoty. Na Ministerstvu práce a sociálních věcí jsem před příchodem na FA vedla tým expertek, který převedl do českého prostředí švýcarský statistický nástroj LOGIB na analýzu odměňování žen a mužů. Ten jsme na pracovním trhu odpilotovali společně se zaměstnavateli ze soukromé, státní i akademické sféry. Nyní na Ministerstvu práce a sociálních věcí působím jako externí metodička na analýzy rovného odměňování.

Výše příjmu bývá často spojena s řízením týmu. Řada zaměstnavatelů pracuje s logikou: čím je člověk ve společnosti výše, tím by měl brát více peněz. Jsou ovšem pozice, kde lidé nikoho neřídí, ale jsou úplně zásadní pro chod organizace. Například zdravotní sestra na ARO, ačkoli pod sebou nemá žádné podřízené, její pozice je velmi odpovědná. Pokud udělá chybu, může to někoho stát lidský život, zatímco omyl manažera se dá většinou napravit. Práci proto doporučujeme hodnotit podle více kritérií, jako je právě odpovědnost za chyby, odpovědnost za lidské bezpečí a za vzdělávání.

Ve svém motivačním dopise jste také zmínila výzkum dlouhověkosti?

Ano, to je mé oblíbené téma. Společně s mými kolegy z Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče při FHS UK jsme dělali etnografický výzkum, kde jsme se zabývali péčí o lidi s demencí. Ve svém samostatném článku jsem se pak věnovala péči mužů, kteří se starají o ženy žijící s demencí. Mnohdy se jedná o primárně pečující manžele. Docházela jsem k nim domů, kde jsem pozorovala, jakým způsobem se o ně starají a jak se jim snaží udržet život pohromadě, tak aby v něm byl prostor i pro malé každodenní radosti.

Chtěla jsem ukázat ohromné nasazení těchto mužů. Bylo úžasné vidět, když se jeden z pánů naučil ve svých osmdesáti letech vařit. Staral se o manželku s demencí a také o svou sestru, která mu původně přijela pomáhat. Zjistilo se ale, že je v akutní fázi onkologického onemocnění. A on potom obě ženy doprovodil až do konce jejich života doma, ve spolupráci s odlehčovacími službami a domácím hospicem. I jejich nasazení bylo ohromné. Zaznamenala jsem různé drobné situace, třeba když paliativní lékařky učily pána, jak má dělat jíšku na koprovku. Bylo nabíjející a inspirativní vidět tu ochotu vyjít si vstříc a situaci řešit tak, aby byl život všech důstojný a v rámci možností kvalitní.

Péče o lidi s demencí je pro mě rovněž velmi osobní téma, starala jsem se řadu let o svou babičku žijící s demencí. Myslím, že i zkušenosti z výzkumu mě povzbudily v mé vlastní péči o ni, když jsem ji doprovázela v posledních dnech jejího života a držela ji za ruku při jejím posledním vydechnutí. Je opravdu velmi silné a obohacující něco takového zažít, nejen pro odcházejícího člověka, ale i pro vás, kdo zůstáváte.

Během své práce se dostáváte do řady velmi citlivých situací. Pečující zaměstnání dost často bojují i se syndromem vyhoření. Jak všechny příběhy a problémy ostatních lidí zpracováváte?

Myslím, že je to vždy delší proces. V případě etnografická studie o dlouhověkosti jsem se ráda dívala i na úplné detaily a snažila jsem se je zaznamenat. Zmíním třeba jednoho asistenta, který vůbec nezpíval, ale kvůli klientce se to naučil. Společné zpívání jí pak pomáhalo zvládat stres ze vstupu do vany a dělalo sprchování příjemnějším.

S jedním z pečujících jsem se viděla po roce od smrti jeho ženy. Bylo to krásné shledání, mohli jsme si některé věci doříct. To, že výzkum skončí, neznamená, že už ty lidi nemůžete nikdy vidět.

Narážela jste během těchto výzkumů i na přístupnost architektury?

Typicky je to právě bezbariérovost. Domácí prostředí většinou bývá plné překážek. A vy se ho snažíte upravit. Je potřeba ho ale spoluutvářet s tím člověkem, aby pořád bylo jeho. Hodilo se mi poznání sociologů Bruno Latoura a Ingunn Moser o zapojení neživých aktérů, jako vozíčku nebo výtahu. Je to totiž významná součást každodennosti, a i každodenní péče o stárnoucího člověka.

Jak vás budou moci kontaktovat lidé z fakulty?

Studující i zaměstnaní mě mohou kontaktovat kdykoliv e-mailem nebo po telefonu. Až budu mít svou vlastní kancelář, vypíši konzultační hodiny. Ráda bych je směřovala na čtvrteční odpoledne. V blízkosti kanceláře bude umístěna i schránka důvěry, pokud by někdo chtěl podat podnět anonymně.

Informace o fungování institutu ombudsmanství na FA najdete na této stránce. 

Rozhovor vedl Pavel Fuchs. Autorem fotografií je Štěpán Hon.

Další rozhovory