Blízko od sebe. Designérka Natálie Horská navrhla komunikátor propojující nemocné s jejich rodinami
20/9/2023
Komunikátor pro paliativní péči je náročné téma. Přivedla tě k němu osobní zkušenost?
Zadáním našeho ateliéru byl funerální design, který je většinou spojený s truchlením. Naši vedoucí Marián Karel a Josef Šafařík ale chtěli, abychom s tématem pracovali komplexněji. Přemýšlela jsem, co smrti předchází a jak tohle období zpříjemnit. Začínali jsme během další covidové vlny, kamarádčin tatínek umíral na jednotce intenzivní péče a ona neměla příležitost se s ním rozloučit. Chtěla jsem proto propojit lidi, kteří nemohou být spolu.
Inspirovaly mě dvě zdravotní sestry z brazilského Sao Paula, které během pandemie napouštěly gumové rukavice teplou vodou a přikládaly je k rukám pacientů. Ti měli pocit, že u nich někdo na lůžku je. Koncept spodní části navazuje na starší projekt vzniklý také v ateliéru Karel. Barbara Rakovská zajišťovala neverbální komunikaci odloučených partnerů touchpady pro předání dotyku. Můj produkt spojuje jak kontakt se sestrami, které nahřívají vrchní textilní rukavici, tak se vzdáleným blízkým. Ten si domů zapůjčí druhou část komunikátoru a je s pacientem navzájem spojen dotykem.
Během návrhu jsi se musela vypořádat s fenoménem „tísnivého údolí“. Proč bylo důležité neimitovat lidskou ruku?
Termín uncanny valley pochází z robotiky. Dokud mají humanoidi stylizované rysy, přijímáme je mnohem lépe. Když se příliš podobají lidskému tělu, mozek se upne na drobné odchylky, které v něm začnou vzbuzovat nejistotu. V mém případě jsem tento problém řešila u vrchního hřejivého polštáře. Pokud by vypadal jako lidská ruka, uživatelé by měli pocit, že je může tento podivný předmět sevřít a nepustit. Nechceme pacienty klamat, pořád je to jen náhražka, která má pomoci zbavit se části stresu. Rukavice je zatěžkávací, naplněná lněnými semínky, a přizpůsobí se nuancím ruky hospitalizovaného.
Proč zrovna lněná semínka?
Pojďme se zaměřit na samotný komunikátor. Jak technicky funguje?
Pacient v nemocnici má ruku položenou na podložce a jeho blízký dostane domů komunikátor. Technicky jsou tvořeny podobně. V místech, kde se předmětu dotýkáme prsty, je snímací část, podobná touchpadu notebooku. Jsou v ní dotykové senzory a přístroj ví, v jakém směru a s jakou intenzitou jsme se ho dotkli.
Data jsou zaslaná do druhého zařízení a piezoelektrické aktuátory díky nim vysílají jemné směrové vibrace. Ty se šíří v linii a simulují pohlazení. Na technickém řešení jsme pracovali s oborem Human and Computer Interaction (HCI) fungujícím na elektrotechnické fakultě. Jako designéři přicházíme s různými koncepty, neznáme ale technická řešení. Pan docent Míkovec a jeho kolegové s námi konzultují proveditelnost, která se propisuje zpět do formální stránky produktu.
Problematická je například situace, kdy se uživatel přestane soustředit a ve stresu komunikátor hladí stále stejnými pohyby po dlouhou dobu. V tu chvíli se stres může přenášet i na druhou stranu a s HCI bych takovou situaci ještě v budoucnu ráda řešila. Je před námi dlouhá práce na softwaru přístroje.
Proč nevypadají komunikátory stejně?
Každá strana je v jiné situaci, což se propisuje i do ergonomie přístroje. Pacient ležící na jednotce intenzivní péče na něm bude mít položenou ruku a nebude mít většinou možnost s produktem interagovat jinak. Zkoumala jsem proto přirozenou polohu ruky, aby zařízení nepůsobilo defekty a bolesti v zápěstí.
Druhý komunikátor zapadá do dlaně a zároveň kopíruje tvarování dlaně nemocného na lůžku. Podněty se inverzně přenášejí. Když se tedy blízký dotkne svého produktu, objeví se stejný impulz na komunikátoru v místě dlaně hospitalizovaného pacienta.
Tvar komunikátoru je velmi složitý, organický. Jak jsi ho modelovala?
Začínám s hliněnými modely, na kterých si zkouším, zda funguje jejich ergonomie. Model nafotím ze všech stran a převedu ho do 3D softwaru. V programech tvar doladím, vytisknu na 3D tiskárně z plastu a zkouším opět dokola, dokud předmět není hotový. Pro převod fyzických modelů do virtuální reality existují profesionální zařízení, kde na předmět míří řada fotoaparátů najednou. Já jsem ale musela používat provázek, kbelík a točit s jedním fotoaparátem dokola. V tu chvíli samozřejmě fotogrammetrie není tak přesná. Ale dá se s tím pracovat.
Komunikátor pro rodinu bude z ekonomických důvodů pouze v jedné velikosti. Pro pacienty je vhodné škálu přizpůsobit. S panem docentem Míkovcem jsme zároveň konzultovali možnost umístění senzorů sloužících ke sběru dat pro výzkumné účely, například zda bude možné z produktu získávat informace o jemných odchylkách životních funkcí.
Jak téma funerálního designu zpracovali tvoji spolužáci?
Mezi projekty bylo hodně osobních témat řešících vzpomínání vyrovnání se se smrtí, někdy až na hranici performance. Jedna kolegyně vytvořila novou generaci svíček, kdy je nahradila lasery. Ty by pak svítily ze hřbitova nahoru do nebe. Další pak vytvořila koncept smutečního parte ze speciálního papíru, které mohou blízcí rituálně spálit.
Ty jsi se na design produktů souvisejících se zdravotnictvím soustředila během celého studia?
V rámci ateliéru Karel jsme se také zabývali výrobou ortéz na karpální tunel za použití 3D tisku. Výhoda případného využití takových ortéz spočívá v personalizování modelu ortézy každému pacientovi na míru díky skenování ruky. To by mohlo probíhat například v lékárnách. V bakalářské práci jsem také využila komunikaci mezi strojem a člověkem. Zabývala jsem se návrhem robotického společníka pro osamělé seniory na principu jednotek pro chytrou domácnost, jako jsou Siri nebo Alexa. Produkt jsem stavěla tak, aby nevypadal jako stroj, byl pro seniory důvěrnější a snazší pro přijetí. Samotná technologie hlasového ovládání by měla být pro starší lidi příjemnější, protože není komplikovaná a může jim pomoci v situacích, kdy upadnou a žádné SOS tlačítko není nablízku.
Pokud je senior dlouhodobě sám, dokáže ho robot motivovat k činnosti nebo mu zlepšit náladu pomocí konverzace či otázek. Komunikátory ale otevírají mnoho etických problémů. Co když rodina věnuje svému prarodiči robota a přestane se o něj starat? Komunikátor by měl rozhodně seniora vybízet, aby sociální komunikaci udržoval tím, že chodí na vycházky, nebo mu připomněl, aby zavolal blízkým. I u tohoto produktu jsem se zabývala uncanny valley.
Chceš aby to byl „roztomilý" robot?
Přesně tak, ale zároveň neurčitý. Někteří lidé v něm vidí postavičku Krtečka. Senioři mají podle studií tendenci vnímat zvířecí rysy jako více přijatelné a je pro ně příjemnější s nimi interagovat. Uživateli ale musíme dát stále místo pro vlastní imaginaci, díky které si na produkt lépe zvyknou.
V japonských nemocnicích pomáhají roboti, kteří vypadají jako realističtí medvídci. S tím se pojí i další etická otázka, zda právě produkty, které vypadají téměř jako dětské hračky, nenutí seniory jednat infantilně. Proto se tomuto efektu ve svém návrhu společníka pokouším vyhnout právě jeho neurčitostí. Ve spolupráci s HCI bychom rádi komunikátor otestovali přímo v domovech pro seniory.
Ráda svůj čas věnuješ lidem v nesnázích?
Myslím si, že je lepší se v designu zabývat ohroženými skupinami než pořád dokola redesignovat oblíbené židle a stoly. Když máme možnost spolupracovat s jinými fakultami, je dobré vymýšlet věci, které mohou pomoct. Populace stárne a seniorů bude přibývat.
Není ti ale líto, že nahrazuješ nefunkční rodinné vazby?
Nabízí se to. Produkty, které pomáhají, se dají bohužel velmi snadno zneužít. Lidé, kteří ke svým blízkým nemají vztah a nechtějí se jim věnovat, se tak budou chovat i bez těchto pomocných produktů. Mé produkty mají naopak za cíl poskytnout spojení v případech, kdy blízkým na sobě záleží, ale nemají možnost být spolu – ať už kvůli sociálním, ekonomický důvodům, nebo právě kvůli infekčnosti nemoci.
Nesmíme zapomínat, že s přibývajícím počtem seniorů bude zároveň ubývat lidí v produktivním věku, což se týká i zdravotnického personálu. Etické problémy mě trápí, proto se vždy snažím do návrhu přidat různé pojistky, aby sociální vazby zůstaly zachovány.
Rozhovor vedl Pavel Fuchs.
