Architektura v dialogu s urbanismem. Se Šimonem Vojtíkem o novém fakultním ateliéru i kolonii na Babě

Na Fakultě architektury ČVUT vedete nový ateliér, který se zabývá urbanistickým detailem. Co si pod tímto termínem můžeme představit?

Stále vnímám, že architektura a urbanismus se u nás příliš nepropojují. V ateliéru se snažím, aby studenti o architektonickém zadání přemýšleli i urbanisticky a naopak. Urbanistickým detailem je pak pro mě prostředí, kterým procházíme a působí na nás. Detailem proto nemyslím jenom dlažby, zábradlí a další mobiliář. Zajímá mě působení prostoru, jak je proporčně vystavěný, jakou má dramaturgii, kompozici a vzájemnou hierarchii. Když student přemýšlí o nějakém území, do kterého má vstoupit se svým návrhem, měl by si všechny tyto věci uvědomovat.

Urbanismus a územní plánování se s veřejností diskutuje obtížněji než návrh nového domu. Témata jsou často hodně abstraktní. Jak proměnu rozsáhlých území lidem lépe předat?

Urbanismus je těžké sdílet i s odbornou veřejností, protože je to vždy abstrakce, symbolické vyjádření myšlenky. To, co vidíte, není finální tvar, který by působil na první signální. Váš intelekt si musí sám vystavět budoucí svět. Lidské vnímání funguje vždycky na dvou úrovních. Na první dobrou se vám líbí obrázek. To funguje u architektury i urbanismu, pokud je dobře graficky zpracovaný, tak vás zaujme. Hraje to určitě velkou roli. U návrhu domu je ale vizualizace daleko více propojená s realitou.

Urbanistické vizualizace mají jednu velkou nevýhodu. Předjímají, jakým způsobem bude urbanistický koncept, územní nebo regulační plán konkrétně naplněn. Je to ale jenom jedna z mnoha možností a obvykle to dopadne úplně jinak. Vizualizace trochu lžou a snaží se vám představit řešení, které se nejvíce líbí urbanistovi. Záleží na míře abstrakce perspektiv. Čím jsou konkrétnější, tak tím více lžou a čím jsou abstraktnější, tím je obtížnější si představit budoucí výsledek.

Vaši studenti se věnují návrhu nové čtvrti v Dolních Počernicích. Na místě přitom bude vznikat zástavba, pro kterou váš ateliér Archum připravil urbanistickou studii. Proč se vracíte na místo, kde jste už pracoval na reálném zadání?

Snažíme se vytvořit pro Prahu netradiční typologii, městské nájemní bydlení relativně drobného měřítka. Nepůjde o velké bytové domy ve standardních stavebních blocích, ale daleko různorodější prostředí drobnější zástavby se sdílenými prostory. Naše kancelář byla omezená regulací a existujícím územním plánem, který pro toto území není připraven ideálně, ale jeho změna by trvala neúměrně dlouho.

Na úrovni školního zadání můžeme navrhovat daleko svobodněji. Zadání je pro mě příležitostí pro vzájemný dialog, jak má vypadat moderní, udržitelné obytné město pro nájemní bydlení. Nemusíme se ohlížet na územní plán, ale měli bychom řešit přirozené potřeby místa, jako je třeba škola. Zajímá nás její zapojení do života města, aby byla spolutvůrcem živého centra. To se málokdy řeší a ze škol vznikají uzavřené areály. Poprosil jsem o spolupráci i kolegy z ateliéru SOA, kteří mají za sebou několik úspěšných projektů včetně realizace školy v Psárech na základě výhry v architektonické soutěži. V tomto měřítku je urbanistickým detailem celé centrum čtvrti s městskou vybaveností, ale i parter, zeleň, autobusová zastávka a jejich vzájemná propojení.

Dalším zadáním je Blatná, kde už řadu let zastáváte pozici městského architekta.

Naše kancelář, Archum architekti, vznikla na základě výhry v ideové soutěži na územní plán Blatné. Poté, co jsme ho odevzdali, mě tehdejší starostka oslovila, jestli bych nechtěl pokračovat i jako městský architekt. Je to výhodná synergie, protože územní plánování je živoucí organismus, nikdy nekončící práce, stále přemýšlíte, jak územní plán vylepšit a posunout dál.

Školní zadání vzniklo z určité frustrace. Blatná má obrovský potenciál, ten ale pravděpodobně nebude naplněn. Není to jako v Praze, kde se bourají nefunkční části a staví se z nich lepší čtvrti, protože se to investorům v dlouhodobém horizontu vyplatí. Pro mě je nejzajímavější podzámčí, kde se potkává historická zástavba a nevhodné urbanistické struktury z 90. let.

Podílel jste se i na návrhu rekonstrukce Seifertovy ulice na pražském Žižkově. Takové projekty řeší novináři, stává se z nich politické téma a zajímá se o ně spousta lidí. Pracovat na malých obcích je ale možná mnohem těžší.

Máte pravdu, že některá zadání vám dělají větší radost. Jste součástí dialogu, vložená energie se vrací zpátky. Nejtěžší je najít míru, kdy se do projektu máte snažit ještě víc emočně, odborně, časově i finančně investovat. Často jsem se podílel na územních plánech a jejich změnách, kde ta odezva taková není. Říkám tomu katastrální urbanismus. Uděláte to nejnutnější, co vám majetkové vztahy dovolí. I tak máme radost, když vymyslíme koncepci území, která je racionální a vzniká prostupná čtvrť s logickými veřejnými prostranstvími.

Řešil jste také úpravy vilové čtvrti Baba, na kterou se z fakulty všichni díváme, zvlášť když nepřichází žádná inspirace.

Připravovali jsme koncepci postupné obnovy povrchů veřejných prostranství. O Babu se zajímají i v zahraničí, je součástí European Heritage Label, během desetiletí byly ulice a okolí vil ale poměrně degradovány.

Podařilo se vám objevit původní povrchy? Po dokončení měla čtvrť poměrně zvláštní chodníky, s výrazným úzkým pásem betonu uprostřed. Proč tvůrci kolonie zvolili toto netradiční řešení?

Myslíme si, že to byla touha udělat veřejný prostor neotřelým, soudobým – funkcionalistickým – způsobem. Proč mít široké dlážděné chodníky, když mi pro chodce stačí jeden pruh. Kolem betonového pásu už byla pravděpodobně jen směs písku a hlíny. Zároveň ušetřili peníze a využili soudobou technologii. Velké odlévané betonový bloky s drážkami použili také na řadě zahrad. Z dochovaných dokumentů víme, že se šetřilo třeba i na veřejném osvětlení. Předpokládáme, že chodníky byly výsledkem kompromisů, ale navržené tak, aby byly pořád zajímavé a moderní. Poměrně rychle ale zmizely pod asfaltem. Díky tomu jsme našli zachované fragmenty. Nevytváříme ale přesnou kopii. Požadavky jsou dnes mnohem náročnější, musíte myslet třeba na nevidomé. Zachovali jsme ale charakter a řešení interpretovali soudobými materiály.

Baba je obytná čtvrť a zároveň turistická atrakce, kam se návštěvníci chodí dívat stejně jako do galerie. Jak tyto dva světy propojit?

To byla podstatná část práce. Hledali jsme místa, kam umístit informační prvky tak, aby návštěvníci nerušili místní obyvatele a nevznikla zbytečná zátěž. Mimo samotnou vilovou kolonii by mohlo vzniknout informační centrum se zázemím.

Tady se návštěvník dozví většinu informací a teprve pak projde edukační okruh. Trasy se nezaměřují jenom na tři nejcennější ulice, ale zahrnují i vycházkový okruh po hraně Baby s výhledem na Prahu. Zapojili jsme také ovocný sad na svahu pod kolonií. Díky více variantám se návštěvníci nebudou koncentrovat jen v úzkém koridoru.

Při brouzdání po internetu jsem zjistil, že jste i hudební hvězda.

Proti tomu bych se ohradil. Ale máme kapelu Ba.fnu a hrajeme balfolk. Žánr vznikl v šedesátých letech ve Francii jako touha lidí dávat se dohromady skrz hudbu a tanec. Dříve se v Evropě kultury navzájem ovlivňovaly a vznikla spousta lidových tanců. Balfolkové hnutí je začalo oprašovat, lidé se schází a společně tancují. U nás moc kapel není, k balfolku jsme se dostali skrz kamaráda, který studoval ve Francii. Balfolk je populární i v Belgii nebo Polsku a komunity pořádají napříč Evropu festivaly. My hrajeme tak, aby nás to bavilo. Lidovou inspiraci tak kombinujeme třeba s elektronikou.

Rozhovor vedl Pavel Fuchs.

Další rozhovory