„Dvě hodiny řešíš, kolik váží vyschlej trus.“ Markéta a Ondřej Vápeníkovi ze studia Mnohostěn pomáhají ptákům i lidem

Dala vás fakulta dohromady?

Ondřej: Neseznámili jsme se na fakultě, i když jsme mohli, protože jsme tam studovali souběžně asi dva a půl roku. Potkali jsme se v hospodě v Táboře, když jsem tu pořádal rozlučku se svobodou. Jeli jsme asi pět kilometrů Lužnice.

Markéta: Já jsem den předtím odevzdala bakalářku. Byla jsem úplně vyřízená, přijela na víkend do Tábora k našim a šla na pivo s kamarádkou. Tam přišlo asi patnáct kluků v pruhovaných tričkách, dva si přisedli k nám a Ondřej do mě začal něco hrozně hustit.

Ondřej: Bylo to jedno z mých nejtrapnějších nabalování. Myslím, že Markéta si z toho večera odnesla, že jsem naprosto hroznej.

Markéta: Trochu jo, ale zajímavé na něm bylo to, že dělá atletiku a že je to architekt.

Jak vzniklo vaše studio Mnohostěn?

Ondřej: Začali jsme spolu dělat menší projekty po večerech a zjistili, že nám vyhovuje pracovat dohromady. Vhodná doba přišla, když jsem opustil své předchozí zaměstnání.

Markéta: Chtěla jsem se pořád vrátit do Tábora a Ondřej pak už nakonec taky. (smích)

Ondřej: Protože jsme tady byli často na víkendy a já jsem si Tábor prostě zamiloval. Přezdívám mu koncentrované město. Je tu strašně moc energie na malém place, hezký veřejný prostor a dobrá vybavenost. Nepoužívám MHD, prostě všude dojdu pěšky.

Jak funguje spojení designérky a architekta? Rozuměli jste si při práci rozuměli hned nebo jste museli obrousit třecí plochy?

Markéta: Ze začátku byla naše práce dost oddělená, ale jak se vzájemně učíme, tak už se zásadně prolíná a myslím si, že oba dva můžeme zastoupit i tu druhou profesi. Stále platí, že architekturu dělá víc Ondřej a produkt víc já, ale třeba u zadání projektů a všech schůzek jsme vždy spolu.

Ondřej: Společně také brainstormujeme.

Markéta: Přesně. Zjistili jsme totiž, že škola nás naučila přemýšlet úplně stejně. A je jedno, jestli přemýšlíš o domě anebo o nábytku. Ale musím uznat, že já jsem třeba vůbec nevěděla, jak se komunikuje s úřady a Ondřej zase tolik nerozuměl všem výrobním technologiím.

Ondřej: Lišil se i software. Ty umíš výborně v solidových věcech a Rhinu. Naopak jsi se přiliš nekamarádila s architektonickým softwarem a BIMem. Ale časem se oba zlepšujeme. Architektura je taky hodně individualizovaná, můžeš si pomoct kontextem místa, kam navrhuješ. Zatímco design připravuješ pro široké spektrum použití.

Na čem právě pracujete?

Markéta: Poštěstilo se nám navrhovat zahradní nábytek ve spolupráci s místními zpracovateli oceli a po úspěchu plastového krmítka pro firmu Plastia připravujeme další dva výrobky. Jsou to hmyzí domky a teď děláme takovou mističku …

Ondřej: Na h*vna. (smích)

Markéta: Jsou to podložky pro zachytávání trusu pod hnízdy jiřiček.

Ondřej: A teď si představ, že jsme na tohle téma měli dvouhodinový meeting.

Markéta: Museli jsme zjistit, kolik váží vyschlý trus, abychom mohli podložku dimenzovat. Důležité je, aby unesla jen trus, ale už třeba ne sojku, která je pro mláďata jiřiček predátorem.

Co se v tu chvíli stane?

Markéta: Celá podložka se pod ní zhoupne.

Ondřej: V tom je právě plast jedinečný. Ostatní výrobky, které najdeš na trhu, jsou většinou ze dřeva a tvrdých deskových materiálů. A ta sojka je má jako bidýlko a ohrozí celé hnízdo. Náš produkt bude na trhu jedinečný. Celý proces iniciovala Česká společnost ornitologická, poslední roky musí řešit řadu soudních sporů, kdy majitelé domů ta hnízda odstranili, i když jsou jiřičky chráněné.

Navíc s nástupem zateplování a polystyrenových fasád je situace ptáků asi mnohem horší.

Markéta: Proto také navrhujeme podložku z plastu, kterou můžeš na polystyrenovou fasádu jednoduše přilepit. Dřevěnou desku na dnešní fasády už totiž nepřibiješ.

Jak dlouho se krmítko, kterým to všechno začalo, úspěšně prodává?

Markéta: Krmítko Berry, které vzniklo jako moje diplomka na FA ČVUT, se prodává už necelé dva roky. Pro tuto krmnou sezónu (smích) vznikla novinka – zelené krmítko z recyklátu. Padne na něj 16 PET lahví. Použití recyklátu nás moc těší.

Často bojujeme s tím, že lidi plast zbytečně děsí. My bychom ho přitom nepoužívali tam, kde by to nemělo smysl. Třeba u krmítek je výhodou plastu jeho výborná čistitelnost a menší šíření nemocí mezi ptáky.

Setkáváte se často s názorem, že plast je škodlivý, zatímco dřevo bude automaticky ekologické?

Markéta: Přesně na to se snažím soustředit během svého doktorátu na FA, jehož postup teď tedy trošku zbrzdilo narození naší dcery. Běžný uživatel vidí pouze výsledný produkt a rovnou si vytváří názor. Nepřemýšlí ale o výrobě, počátečních surovinách nebo odstranění výrobku ve chvíli, kdy doslouží. 

Zaměřila jsem se proto na environmentální aspekty designu produktů. Což spojuje několik oborů. Mým školitelem je profesor Vladimír Kočí, který kromě FA působí primárně na VŠCHT. Je odborníkem na posuzování životního cyklu výrobků, dokáže porovnat dopad různých výrobků na životní prostředí.

To jsme probrali vaše designové projekty. A co domy?

Ondřej: Já jsem absolvoval cca 8 let architektonicko-projekční praxe v různě velkých kancelářích. U Luďka Rýznera v OKPLAN a s Davidem Černým v Black n' Arch. Během utváření Mnohostěnu jsme měli pár klíčových projektů, které vzniku pomohly, a teď aktuálně řešíme projekt rekonstrukce sádek pod hrází vodní nádrže Jordán. Investor tu produkuje jikry štik a dalších ryb, které vozí všude po světě. Připravili jsme pro ně rekonstrukci administrativní části i návrh novostavby pro bydlení. Kromě sádek se ale v areálu nachází také budovy starého vodního mlýna s výrazně dožilými konstrukcemi, kde vznikne muzeum vody. Voda tu dřív sloužila nejen k provozu lázní a později sádek, ale byla vytlačována důmyslným mechanismem i do vodárenské věže na starém městě, odkud proudila do kašen. Na návrhu expozice spolupracujeme s majiteli místní umělecké galerie Okraje.

Projekt je ale i plný technologických výzev. Nesmírně zajímavé je vodní tepelné čerpadlo vytápějící celý objekt. Obrovský výměník (cca 80 m) bude umístěn v kanále, který napájí sádky. Minulý týden jsme se zase dostali dovnitř pětadvacet metrů vysokého průmyslového komína, který je v havarijním stavu a bude se sanovat.

Pak řešíme ještě dvě velké sportovní plochy. Jednou je atletický stadion na Děkance v Praze, kde sídlí můj bývalý klub Spartak Praha 4, ve kterém jsem závodil 20 let. Nový ovál s osmi drahami a tribunou. Druhé je multifunkční hřiště tady v Táboře.

Ondřeji, v Táboře jsi se sice zabydlel. Na fakultu ale pravidelně dojíždíš učit. Jaké předměty máš na starosti?

Podílím se na výuce Pozemního stavitelství 1 až 4.

To jsou takové nevděčné předměty, mladí architekti je nemají moc rádi.

Za studenty si jedu odpočinout, nabíjí mě to, když jsem tady utopený ve všech schvalovacích razítkách a vyjádření úřadů. Vím, že jsem tam v tu chvíli pro ně a snažím se s nimi vycházet pěkně. Moc mě potěšilo, když jsem ve studentské anketě dostal dobrou známku. Myslím, že se pod vedením Aleše Marka snažíme ústav směřovat správným směrem.

Vím, že studující jsou pod extrémním tlakem. V našem případě, když s nimi konzultujeme, je důležité se jim nevysmívat, i když řeknou sebevětší pitomost. Snažíme se jim lidsky vysvětlit, že bez techniky se nikam nepohnou, že jí musejí rozumět. Když s nimi klient podepíše zakázku, budou oni jejím nositelem. A čím víc rozumí ostatním profesím, tím ten celek může dopadnout lépe, protože ho budou schopni ovlivňovat.

Rozhovor vedl Pavel Fuchs.

Další rozhovory