Floating University: Spousta věcí se v čistě akademickém světě naučit nedá

Systém

Magdalena Stibralová: Floating University Berlin – k názvu se ještě vrátíme – je specifické prostředí. Je to místo a živý organismus zároveň, což přináší spoustu otázek. Pro ty, kteří nevědí, co Floating je a co dělá: Floating vznikl v roce 2018 jako experiment s vazbou na studio Raumlabor. Jaké skupiny, profese se podílely na organizaci, provozu a výuce a jak jste zapojeni přímo vy?

Jöran Mandik: Jak říkáš, začalo to jako dočasný projekt, který měl běžet jen jednu sezonu a byl financován pouze od května do října. Ale po prvním, úspěšném roce jsme se rozhodli pokračovat a založili jsme sdružení, které má nyní asi šedesát členů. Jsme převážně umělci, architekti, urbanisté, ale také vědci, kurátoři, biologové, stavební inženýři...

Jeanne Astrup-Chauvaux: Já jsem součástí sdružení od roku 2018 a poslední dva roky pracuji v rámci komunikačního týmu, za což jsem také placená. Kromě toho se podílím na různých projektech v oblasti navrhování, kurátorství a dalších aktivitách mimo Floating.

Miroslav Pazdera: Jaký byl přístup Raumlabor? Chtěli udělat nějaký konstrukční experiment, nebo to brali jako dlouhodobější projekt?

JA-CH: Již tehdy jsem byla součástí týmu a měl to být jen takový šestiměsíční projekt, na kterém jsem pracovala v rámci studia na UdK Berlin (Universität der Künste). Někdy ke konci semestru, když jsme si mysleli, že budeme muset všechno rozmontovat a rozebrat, jsme si řekli – počkejte, možná je tu šance, že bychom mohli zůstat ještě jednu sezonu. V té době jsme neměli vymyšlené žádné financování, takže to byla spíš intuice. A následně v polovině září roku 2018 vznikl spolek Floating (Floating e.V.).

JM: Myslím, že bychom s projektem nezačali, kdybychom ho hned od začátku plánovali jako dlouhodobý. Nikdo by si na to netroufl... Kdo by si tehdy pomyslel, že projekt poběží ještě dalších 5 let?

MS: Několikrát jste zmínili, že projekt vlastně není plovoucí a že to ani není skutečná univerzita. Ráda bych věděla, co pro vás ten název znamená. Rozumím tomu tak, že se nejedná o univerzitu, jakou známe z našeho vzdělávacího systému. Ale zároveň si myslím, že naplňuje svůj původní smysl jako společenství lidí, kteří se sdružují, aby si vyměňovali informace a učili se. A také je plovoucí – fyzicky jako přemístitelná konstrukce a mentálně jako tekutý a měnící se organismus reagující na aktuální potřeby svých obyvatel.

JA-CH: V první sezóně bylo cílem mít tady studenty z různých univerzit. Nakonec tu bylo přes 45 týmů, které zde trávily čas a experimentovaly s myšlenkou, co to znamená, učit se a vyučovat i mimo akademické prostory. A pojmenování „univerzita“ bylo také v jistém slova smyslu jakousi značkou pro veřejnost.   

JM: Byla v tom strategie, jak přenést univerzitní vzdělávání mimo školní zdi, jak změnit prostorové uspořádání a jak se společně setkat mimo instituce.

JA-CH: Účastníky prvního setkání byli většinou studenti designu a architektury, kteří rádi navrhovali věci jiným způsobem nebo se věnovali tématům, která vybočují mimo klasická ateliérová zadání ve školách. Možná i to je ten „plovoucí“ charakter, který souvisí s tématy, o kterých mluvíme. První léto bylo poměrně „tekuté”, nezaměřovali jsme se tolik na ekologii, ale spíše na téma vody a městské přírody. Bylo to vcelku hravé a poetické. V posledních letech se více soustředíme na ekologii a hybriditu a stále tato témata zkoumáme a rozvíjíme.

MS: Univerzity jsou instituce s jasnými hranicemi, cíli, pravidly. Často se zaklínají termíny, jako jsou konzistence, kontinuita a tradice. Existují kvality, vlastní institucím, které považujete za potřebné i v rámci Floatingu?

JA-CH: Myslím si, že je to především uznání od veřejnosti a s tím i spojené pochopení smyslu našeho konání. Pak také možnost financování z veřejných zdrojů, abychom mohli pracovat dále a nezávisle.

JM: Ano, Floating je v podstatě nejistým projektem. Naše činnost se těžko srovnává s klasickým vzděláváním, děláme něco úplně jiného. Nemáme akreditaci, nemáme žádný certifikát, žádné formální vzdělávání kromě vzdělávání akreditovaného skutečnými univerzitami, které se našeho programu účastní. Ale v momentě, kdy nemusíte získávat známky a kredity, můžete prostě přijít a začít experimentovat. A zároveň společně vařit a být zkrátka spolu. Máme k učení komplexnější a měkčí přístup. Takže kromě stability, která by nám částečně přišla vhod, se příliš klasickou institucí nesnažíme být. Spíše naopak.

MS: Máte nějaká interní pravidla?

JA-CH: Máme spíš společný rámec pro naše aktivity než pravidla. Pak jsou tu pravidla zvenčí, která říkají, co smíte a co nesmíte dělat. Jsou někdy logická, někdy absurdní, ale dodržujeme je, abychom mohli zůstat tam, kde jsme, a mohli dělat náš program. Je to součástí dohody.

JM: Ale i uvnitř. Tak, jak fungujeme, máme pro sebe nastaveno mnoho pravidel.

JA-CH: Nicméně je to opravdu spíš nějaký rámec. Uvnitř tohoto rámce se dá mnoho věcí vyjednat.

MS: A co návštěvníci? Máte pravidla i pro ně?

JM: Zákaz jízdy na kole, psi na vodítku... (smích)

JA-CH: Je to dobrá otázka. Nejsem si jistá, jestli to byl náš záměr, ale u vstupu máme uvedeno jen pár informací a pravidel. Vy – návštěvník jste ten, kdo musí udělat první krok a vstoupit na neznámé území a věřit sami sobě. Jsou chvíle, kdy je Floating plný lidí a snadno se zapojíte, ale někdy je všechno v klidu a nikdo tam není. Pak je to výzva. Kdybychom začali všude vyvěšovat pravidla, a kdysi jsme o tom uvažovali, ze vstupu by se stala jedna velká nástěnka. Teď se stává, že nás lidé osloví a ptají se, kde se to ocitli a zda mohou vstoupit. Tyto situace pomáhají prolomit ledy.

MP: Docela mne zajímá, jaký systém rozhodování používáte ve vašem velkém, horizontálně strukturovaném kolektivu?

JM: Máme to rozdělené, různí lidé mají různé úkoly a rozhodují o svých agendách. Rozdělení rozhodovacích pravomocí a agend nám hodně pomáhá.

JA-CH: Řekla bych, že je to prostě mandát. Třeba mandát produkčního rozhodovat například o rozpočtu. Tato odpovědnost je ti svěřena v rámci tvé role v pracovní skupině, která je jednou z mnoha skupin, z nichž se náš kolektiv skládá.

JM: Ano, v podstatě existují dvě úrovně v naší struktuře. Jsou témata, u kterých je potřeba, aby prošla velkým shromážděním, které se koná jednou měsíčně. Zde často diskutujeme, dokud nenajdeme společný konsenzus. Někdy i hlasujeme. Ale jelikož jsou tato jednání poměrně náročná a dlouhá, rozhodli jsme se delegovat část rozhodnutí na naše pracovní skupiny (produkce, komunikace atd.), které mají víceméně formální mandát k rozhodování. To nám někdy umožňuje reagovat rychleji.

Prostředí

MS: Když se přesuneme k fyzické podobě Floating – jaké objekty a entity můžeme na místě najít? Co tam lze vidět, slyšet a cítit?

JM: Je tam spousta věcí. V podstatě je to betonová retenční nádrž na dešťovou vodu s asfaltovým povrchem obklopená mírnými svahy, které vytvářejí jakýsi kráter. Na svazích jsou stromy a keře. Na jedné straně nádrže roste rákosí – voda zde obvykle nevysychá – a vznikl tu mokřadní ekosystém. Žije u nás spousta vran, které si z bahna vybírají potravu. Potulují se tu žáby a další živočichové. Na druhé sušší straně nádrže jsou naše stavby a konstrukce. Jsou to různé objekty propojené úzkými chodníčky, na které se vstupuje po lešenářské schodišťové věži, která je jediným vstupem do Floating. Před ní stojí velká dvoupatrová stavba, která vznikla jako výstavní dílo ateliéru Bow-Wow. Říkáme jí „městský les“. Když projdeme kousek dál, najdeme pavilon s toaletami. Na druhé straně chodníku se nachází kuchyně, což je vyvýšená konstrukce s okny, kterou můžeme otevřít nebo zavřít v závislosti na počasí. O kousek dál je místnost se dvěma stěnami ze slámy a nafukovací střechou, která se dá posouvat horizontálně po kolejnicích. Pak je zde velký sál s nafukovací střechou a další dvoupatrová konstrukce z lešení se střešní terasou s výhledem na celý areál. A když se vrátíme zpět ke vchodu, je tu další cesta, která vás zavede na druhou stranu. Zde se nachází prostor dílen, skladů, sportovní haly a sauny s bazénkem. Sportovní hala a sauna jsou jediné uzavřené stavby, které v areálu máme. Na druhé straně nádrže se za rákosovým pásem nachází 100 včelích úlů, ty ale neprovozujeme my. Okolo je zahrádkářská kolonie se skoro stoletou tradicí.

Někdy je u nás hodně vody, někdy málo. Někdy je prostředí vlhké a bahnité a někdy suché a podobné poušti. Počasí vytváří atmosféru a pracovní podmínky Floatingu.

JA-CH: V průběhu let a v závislosti na počasí se také jednotlivé části prolínají, rostou nebo se naopak zmenšují. Mokřadní ekosystémy obývají uměle vytvořené konstrukce a není vůbec jednoznačné, kde jedna část končí a začíná druhá.

MS: Dalo by se říct, že je prostor spíše vytvářen prostředím než navržen pro konkrétní využití?

JA-CH: Ne, je to promyšlené. Pro jednotlivé stavby a konstrukce máme jasně dané funkce, v první řadě jsou určené pro pobyt a setkávání lidí. Ale je to struktura velmi propustná, a pronikají do ní další uživatelé a aktéři. Například u toalet rostou rákosy nebo houby, a to je v pořádku (smích).

MS: Uplatnil se participativní přístup i v procesu samotné výstavby?

JA-CH: Ano. Máme jednu pracovní skupinu, která má na starosti navrhování. Každé jaro konstrukce obnovujeme a stavíme nové objekty nebo přestavujeme a opravujeme ty staré. V říjnu, kdy končí sezóna, zase vše rozebíráme. Pracovní skupina organizuje a zprostředkovává proces společného navrhování. Probíhají diskuse se všemi členy spolku, sbíráme podněty, znalosti a dojmy, které pak slouží jako informační základ pro nové interpretace prostoru.

MP: A výstupy pak mají podobu klasických architektonických výkresů, nebo spíše schémat?

JA-CH: Má to mnoho úrovní, ale potřebujeme stavební povolení, takže musíme spolupracovat se statiky, máme požární únikový plán…

JM: Musíme být důslední. Právě teď jsme začali obnovovat areál pro tuto sezonu a chceme se poučit z té předchozí. Takže žádáme naše členy i návštěvníky o jejich postřehy, co dobře fungovalo, co bylo problematické, co by se třeba mělo rozšířit... Svým způsobem znovu a znovu měníme a ladíme naše stavby a konstrukce.

JA-CH: A také se učíme z vlastních chyb. Například v prvním roce jsme na některé střechy použili plastovou fólii na skleníky, ale ukázalo se, že po roce, kdy v létě hodně svítilo slunce a v zimě mrzlo, se fólie začala rozpadat. Nakonec se rozdrolila na malé kousky. Plastový odpad je velmi problematický, a tak už tuto fólii nechceme používat.

JM: Momentálně možná budeme muset odstranit nafukovací střechy, protože jsou náročné na údržbu a někdy se rozbijí. Většinou fungují, ale když ne, je to problém. Také plošina na dvoupatrové budově nemá střechu, a když je horko, vlhko nebo vítr, nedá se dobře používat. S takovými drobnostmi se ale dá dobře pracovat. Všechny konstrukce jsou lehké a snadno opravitelné. Když přestanou fungovat, dají se vyměnit. Místo, abychom plánovali stavbu z betonu, která tam bude stát 50 let, proč neudělat něco, co je funkční a rychle postavené. Máme rádi architekturu, která se přizpůsobí, a ze které se navíc můžeme učit.

MS: Experimentování se strukturou s sebou vždy nese určitou křehkost. Platí to i pro sestavování programu? Stalo se vám někdy, že jste si řekli – tohle sem nepatří?

JA-CH: Jednou se u nás konala výstava, nakonec docela dobrá. Lidé očekávali, že prostor bude fungovat jako čistá, chráněná galerie, ale některé zvukové instalace byly pro nás i celý ekosystém rušivé. Floating je pořád především přírodní prostředí a musíme přemýšlet, co je ještě možné zde realizovat. Stále více si uvědomujeme, že nás nelze vnímat pouze jako místo, kde se akce koná. Pokaždé se snažíme organizátory akcí, které v našem prostoru hostíme, zapojit do plánování. Chceme, aby pochopili, co je Floating za místo, porozuměli jeho možnostem i limitům, a aby se o něj starali stejným způsobem, jako se staráme my.

JM: Často, když začneme mluvit s lidmi, kteří u nás chtějí něco uspořádat, cítíme, že mají spoustu očekávání. Nicméně Floating je především ekosystém, na který je třeba dbát, a jedině v dialogu s ním lze věci pro tak specifické místo připravovat. Sami se to učíme. Možná prostě budeme v budoucnu hostit méně akcí. (smích)

MS: Prováděli jste během existence Floating nějaké dlouhodobé mapování biodiverzity vašeho ekosystému? Dá se vysledovat nějaký negativní nebo pozitivní dopad celého projektu?

JA-CH: Existuje každodenní pozorování, například když jste tam v létě a trávíte na místě hodně času, můžete pozorovat změny v malém měřítku, což je hrozně zajímavé. Opravdu cítíte, jak přitéká voda a jak se některé druhy zabydlují. Potom jsou zase období, kdy je vody méně a více řas. Řasy schnou, když se všechna voda vypustí. Ale pak se zase mohou vrátit vrány… V dlouhodobějším horizontu však chceme udělat více biologických průzkumů, abychom zjistili, jaké druhy se každoročně vracejí a jaký biotop lokalita poskytuje. Na tyto poznatky se těším, věřím, že budou velmi cenné. Problém je, že sem neustále jezdí údržbářské firmy a narušují část biotopu, takže je obtížné provést celoroční sběr dat.

JM: Nedávno jsme v rámci vědeckého projektu pro obyvatele uspořádali workshop zaměřený na určování místních druhů pomocí aplikace iNaturalist. Každý, kdo měl aplikaci, mohl katalogizovat, co viděl. To je skvělý způsob, jak jednoduše sbírat data. Myslím, že bychom to mohli zopakovat i příští rok… Nedávno jsme tam měli poprvé pár labutí!

MS: Zmiňovali jste, že prostor je sice skrytý ve vegetaci, ale obklopený zahrádkami. Vědí sousedé, co se u vás děje? Chodí k vám na návštěvu nebo se přímo účastní programu?

JM: Někteří sousedé s námi hodně mluví, někdy si stěžují, jindy jsme v našich zájmech docela zajedno, například když byl nedávno zničen pás rákosu. Řekl bych, že se sousedy máme poměrně dobré vztahy a dvakrát ročně je zveme na speciální program.

Učení (se)

MS: Když se vrátíme k metodě výuky a učení, dalo by se říct, že jste vytvořili jistou typologii ve smyslu architektonického modelu, který je naprogramován tak, aby byl schopen pojmout širokou škálu činností. Jakou roli hraje tato neurčitost při učení se o architektuře? Myslíte si, že je to nový způsob učení v současném informačním věku? Je to o naší znovuobjevené potřebě učit se praxí, nebo možná jen bytím a pozorováním, co je tady a teď?

JA-CH: Nacházíme se v „polykrizi“, že? Vše se rychle mění a myslím, že role architekta, urbanisty nebo jakéhokoliv člověka, který se zabývá tvorbou měst, musí být nově definována nebo přizpůsobena. A proto se musí změnit i výuka a učení architektonických dovedností. Takže rozhodně souhlasím s tím, že by měla být více experimentální a situovaná. Měla by se zabývat naléhavými tématy. Na palčivá témata se často zapomíná, když sedíte v ateliéru před svým monitorem v čisté místnosti. Myslím, že spousta věcí se v čistě akademickém světě naučit nedá, proto má Floating University a mnoho dalších alternativních způsobů učení velký smysl. Máme spoustu skvělých ohlasů od studentů, kteří se také zapojili do organizace a stali se spolutvůrci prostoru. Učitelům a studentům může tento jiný způsob zapojení a učení otevřít mysl a být pro ně přínosný nejen v otázce stavění, ale také pro vlastní učení. Podněcuje přemýšlení nad tím, jaké otázky je dobré si klást. Konečně je to také o důležitosti péče a starání se o prostor, který vytváříte.

JM: Myslím si, že architektonická profese jako celek ztratila svou legitimitu. V momentě, kdy developeři v podstatě určují, co a jak se postaví, je význam architekta v této roli marginální. Sami architekti tak zpochybňují svou vlastní roli a měli by to být oni, kdo mají zájem o nové metody výuky a praxe.

Dává smysl rozšířit představu o tom, co je to učení, co je to výuka, co je to učebna. A výsledky, které máme, jsou viditelné. Letos například skupina studentů, která strávila celý semestr na Floatingu, přišla s úžasnými projekty na téma vody v retenční nádrži a jejího odvodu. Zkoumali obrůstání nádrže mechem a zabývali se kompostovacími rituály. Je skvělé mít prostor ke zkoušení a experimentování. Je to opravdu jiný přístup k výuce a myslím si, že je hodnotný. Na školách architektury se často dbá na vytváření obrazů a vyprávění příběhů skrze tyto obrazy, koláže a schémata. Zároveň mi přijde, že toto abstraktní přemýšlení je vzdálené tomu, co architekt dělá, a co je skutečně potřeba.

MS: Myslíte si, že by se metody nebo zkušenosti z Floatingu daly přenést na univerzitu? Nakolik je to spojeno s konkrétním místem a nakolik jde spíše o myšlenky?

JA-CH: To asi záleží, jak hluboko do Floatingu proniknete. Pokud jej navštívíte jednou, tak si pravděpodobně odnesete dojem, zážitek, možná pár nových informací. Pokud se však zapojíte víc, zjistíte, že každý projekt je vlastně politický. Myslím si, že v měřítku projektu, jako je Floating, si rychle uděláte představu o dělení práce, různých úkolech a plánování. Ve výsledku je to pak daleko bližší vlastní praxi.

MS: Je to taková laboratoř sociálních, politických a environmentálních témat v malém měřítku. Ale to možná není tak výjimečné. Když je člověk otevřený možnostem a zajímá se o věci do hloubky, může takto experimentovat na mnoha místech…

JA-CH: Ano, to je zajímavé, protože Floating je součástí infrastruktury, systému, který se ve městě opakuje. Tento je navíc chráněn v souvislosti s Tempelhofem, takže je to tak trochu výjimečný případ. Díky referendu je od roku 2014 v území ze zákona zakázáno pořizovat změnu územního plánu ve prospěch nové výstavby. Pokud by tomu tak nebylo, letiště i nádrž by již byly dávno zastavěné.

JM: Ano, tento princip je opakovatelný. Snažíme se rozvíjet sesterskou síť podobných projektů. Většinou se jedná o mokřady v městském prostoru, například v Bruselu, Římě… Snažíme se vyhledávat obdobné projekty, se kterými bychom si mohli vyměňovat zkušenosti a strategie. Ale je pravda, že každé z těchto míst je jiné. Širší myšlenka spočívá v tom, že existuje infrastruktura s jedním účelem, kterou můžeme znovu použít mnoha jinými způsoby. Takových příkladů je samozřejmě celá řada.

MS: To, co mají tyto prostory společné, je také určitá energie plynoucí z jejich dočasnosti. Určitá nejistota umocňuje zážitek, že je to možná naposledy, co se tam něco odehrává.

JA-CH: Ano, v jednu chvíli jsem si uvědomila, že první léto jsem tu zkušenost opravdu prožívala na sto procent, protože jsem si myslela, že to v říjnu skončí. A ono se to pak další léto opakovalo, takže teď už mám trochu větší jistotu, že tam budeme minimálně několik sezon. Ale poprvé tam byla opravdu zvláštní energie. Teď musíme dát všemu trochu stabilnější základy, jinak se vyčerpáme.

JM: Mně velmi pomáhá přijmout tyto nejisté a těžké podmínky takové, jaké jsou. Pokud chcete vytvořit prostor, který ještě neexistuje, který nezapadá do žádné stávající kategorie, pak je třeba hodně obrušovat hrany a bojovat, aby začal existovat a setrval. A od toho jsme tu my.