tvůrci O BUDOVĚ FA
Lukáš Ehl, Tomáš Koumar a Alena Šrámková o svém konceptu a o tom, co by se podle nich v budově mělo a nemělo.
Nová budova Českého vysokého učení technického zastavila již poslední volnou parcelu vysokoškolského kampusu navrženého regulačním plánem prof. Engela z roku 1924. Chtěli jsme v tomto místě postavit dům rozumný, trochu chudší tak, aby vedl studenty ke skromnosti, jednoduchý až obyčejný. (...)
K výtvarné výzdobě objektu patří barevné zdůraznění částí dispozice. Blok výtahů a blok sanitárních zařízení jsou intenzivně barevně pojednány v celé nadzemní části domu. Bloky poslucháren včetně jejich průniku z exteriéru do interiéru jsou rovněž zdůrazněny intenzivním barevným nátěrem.
Konstrukce objektu je železobetonová monolitická se základním modulem 8000 mm. Stropní desky jsou navrženy bezprůvlakové s konstantní tloušťkou. Vnitřní stěny jsou betonové nosné a cihelné s akustickou úpravou. (...)
Celý objekt je z hlediska provozních nákladů navržen jako energeticky vysoce úsporný.
Studentům
Když jsme začínali vůbec přemýšlet o konceptu nové školy, tak jsme vlastně mimoděk reagovali na prostředí školy staré. Čím to bylo, že každý do školy chodil, jen když musel na cvičení, konzultace a dost. Učitelé snad někdy navíc za svou prací. Nikdo se tam ale nechodil kamarádit, povídat si, hrát si, číst či rozmýšlet.
Všichni, kdo ve škole seděli, se mezi sebou navzájem neznali. Kontakty se budovaly mimo školu – na koleji, ve spolku kruhu nebo třeba na obědě v knihovně. Ani architektura školy nám nepřišla příliš povzbudivá pro studující zrovna této disciplíny. Tak jsme reagovali na stávající prostředí a trochu jsme měli strach, aby moderně vybavená, docela automatizovaná, hodně prosklená budova nenapověděla žákům, že disciplína architektury je něco neobvyklého, a tudíž že architekti jsou něčím výjimečným. My jsme ale samozřejmě chtěli, aby architektura nové školy byla nejlepší na světě.
A tak jsme pro školu navrhli obyčejný dům. Dost pevný v kramflecích. Dům, který není příliš choulostivý na nepořádek, má svou vnitřní důstojnost, a jak věříme, je bez exkluzivního soudobého designu. Také má na sobě některé prvky, které se dnes už moc nepoužívají. Je v něčem jako ze staré školy – to proto, aby v budoucnu nezestárnul, aby byl trochu mimo čas.
To je například použití lesklých nátěrů – kdysi tak samozřejmých, dnes však neobvyklých. Matové nátěry schovají křivost podkladu, jsou však nelesklé a méně barevné. Také důsledně provedené příčkování v sociálkách je staršího data.
Naopak šikmost stěn přednáškových místností považujeme za reminiscenci na dnešní stav stavebnictví – to aby se vědělo, kdy stavba vznikala. Ale to je tak trochu mimo hlavní hmotu.
Myslíme si, že dům má jakousi dispoziční logiku, že tam nikdo nezabloudí, že v něm bude vidět, kde kdo je a hlavně kde nikdo není, a že se snad bude více pracovat ve škole než doma.
Tak úplně se nám nepodařilo obhájit čistotu dispozice. Byli jsme donuceni zvětšit prostory učitelů na úkor prostoru žáků a hlavně jsme museli rozdělit velké učebny a pracovny na polovičku. To nám poněkud pokazilo jednoduchost dispozice uvnitř budovy, prosvětlení atrií a také průčelí, kde jsme museli rozdělit velké formáty oken na menší. Byl to požadavek nové proporce školy, kde je dnes více žáků, a tudíž i více učitelů oproti proponovaným v roce 2004.
Asi by se po škole nemělo lepit kdeco kamkoliv. Pro informace, inzerce a různá oznámení je myšlena růžovofialová stěna v přízemí. Jinak by se po baráku na barevné stěny lepit nemělo. A hlavně se nesmí v žádném případě lepit na betonové povrchy.
Nesmí se tahat jakékoliv vedení po povrchu stěn. Do zděných částí se musí zazdít, do betonu to nelze, protože se drážky nedají pořádně začistit.
Rozhodně se nesmí zastínit jakýkoliv průhled do prosklených oken komunikací. Což je problém konceptu domu a kulturnosti jeho uživatelů. To je asi všechno, co by se mělo a nemělo.
Přejeme radost z učení této nejkrásnější disciplíny ze všech.