Spojnice školní a zámecké zahrady v Lanškrouně. V cestě stojí zeď. Tu probourávám. Takový zásah do historické konstrukce nesmí zůstat bez povšimnutí. Vědomě měním historii kvůli profitu budoucnosti. Tento akt by měl být jasný, zřetelný a zapamatovatelný. Vytvářím kruhovou díru, ne průchod ani bránu, ale pouhou díru. Abych mohl projít skrz, je nutné se přikrčit a prolézt, což přináší nový, jiný vjem. Vyvolává otázky, zvědavost, radost, vztek…Chci tam zalézt…
K díře vede cesta. Divoce osazená zeleň náhodně prorůstá skrz písčitou cestu. Dává kousek čisté přírody městu. Hustě osazený vstup na stezku ji odděluje od zbytku města. Lehké rozestoupení stromů opodál dovoluje výhled do dálky a téměř neosazená zadní část stezky dotýkající se budovy školy, nabízí nový a blízký kontakt přírody a města.
