Útulna Seník

Vánice šlehala Terezu do obličeje a prořezávala se jejím oblečením jako nůž. Sotva mohla otevřít oči. Několikrát pořádně přivřela oči a zmáčkla víčka, aby se trochu zahřála. Ve sněhové bouři se ztratila už před několika hodinami a pomalu ji ubývaly síly. Telefon zamrznul a zdálo se, že není východiska. Podmínky se pořád zhoršovaly, minutu po minutě, a Tereza dobře věděla, že již nemá šanci dojít dolů do Špindlu než padne noc. Nikde nikdo. Mrazivý severní vítr vanoucí přes planinu ji tlačil dolů ze svahu až uviděla neobvykle velkou horu sněhu vystupující z ploché bílé krajiny a kolem ní pár dřevěných tyčí. Sebrala poslední síly a s nadějí se prodírala závějemi sněhu blíže a blíže. Po pár zakopnutích našla lávku směřující ke dveřím skrytým před sněhem za stěnou jedné z pověstných útulen.