Lázně na rozhraní

V dnešní uspěchané a stresuplné době často hledáme možnost úniku, úniku od strastí naší všednodennosti. Prcháme z měst, urbánních prostředí, abychom vydechli, a vracíme se nazpět, tam kam nás to odpradávna táhlo a kam patříme, k tomu co k nám vždy patřilo a vždy k nám patřit bude. K přírodě. Koncept lázní na rozhraní vychází a pracuje s tímto únikem, kdy při procházce, brouzdání, statnými lesy Šumavy se člověk pozvolna ztrácí v zeleni, až se nakonec octne na louce v pomyslném údolí či sedle a mezi jezírky prameniště horské vody nalezne nenápadnou oázu klidu, kde může usednout a vydechnout. Jako když Beduín kráčí vznešenou pouští a nalezne onu vytouženou oázu, kde dočerpá sil. Rozhraní tak zde znamená jakýsi předěl, převrat, mezi lázně/okolní svět, respektive klid/shon.