Česká architektura prošla v poválečné éře sérií překvapivých obratů a záblesků tvůrčího kvasu. Zatímco padesátá léta se utápěla ve více či méně čestném vyrovnávání se s politickou doktrínou socialistického realismu, šedesátá léta se ohlédla na Západ a naše architektonická i kulturní scéna měla především dokázat svou legitimitu a konkurenceschopnost v rozvinutém světě. Jaké výzvy přineslo normalizační společenské zploštění? Zejména důraz na prefabrikaci, protežované výrobce stavebních materiálů a větší měřítka. Architekti se však ve spletitém labyrintu centralizovaného socialistického stavebnictví už „naučili chodit“ a dovedli protnout omezené technické a ekonomické možnosti se zajímavými podněty ze zahraničí (postmoderna, high-tech, kontext, ekologie aj.) a nakonec i s vlastní sebereflexí. Výsledkem byly mnohdy stavby rezignované a právem kritizované, ale také pozoruhodné a rozmanité experimenty, jež s břitkým a kreativním důvtipem překvapivě dobře zhodnocovaly výdobytky běžně dostupné socialistické stavební produkce.