Zatímco historiografie české architektury pracuje se širokou perspektivou „poválečné“ a „postkomunistické“ éry, tento svazek analyzuje českou architekturu ve dvou jasně definovaných transformačních obdobích 20. století: 1945–1948 a 1989–1992. Poválečná třetí republika představovala formativní období československého modelu sociálního státu, který se v mnoha ohledech utvářel nezávisle na sovětském paradigmatu. Rozpad starého režimu a nástup tržní ekonomiky po sametové revoluci tvořily předehru dnešního neoliberalismu. Výsledky rozsáhlého primárního výzkumu kniha rozebírá pomocí nástrojů převzatých z dějin umění a tranzitologie. Autoři se zaměřují na témata, v nichž se politické a architektonické problémy protínají nejzřetelněji: bydlení, regionální plánování a průmyslovou architekturu. Publikace popisuje hluboké změny v architektonické profesi: vzestup etatismu, ke kterému došlo před komunistickým převratem v roce 1948, a dopad postsocialistické systémové transformace na architektonické navrhování a utváření sociálních politik. Svazek rovněž přispívá k debatám o demokratické legitimitě a expertních postupech v architektuře a o mechanismech architektonické participace.
