S postupem času a se stále zřetelnějšími úspěchy avantgardní revoluce se tato upřímná a humanisticky orientovaná askeze krok za krokem posouvala spíše do formální roviny. Výtvarně abstraktní a vědecky strukturovaný model se stal standardem a s poučením z hospodářské krize i druhé světové války na sebe postupně nabaloval další vrstvy a postoje, rozvíjel se (srov. bohatší barevnost a materiálovost, volnější tvarosloví). Původní očistné hledání se ale v mnoha ohledech časem transformovalo i do typických prvků a znaků, které okázale a mnohdy bez vztahu k přesvědčivému myšlenkovému pozadí měly na první pohled vyjadřovat „modernitu a technologicko-kulturní vyspělost“ (srov. závěsová skleněná stěna, pohledové betony, abstraktní ornament). Posun od raného revolučního objevování a dobývání nového světa k pozdně modernistické konfekci a povrchnímu manýrismu nemohl skončit bez patřičné generační odezvy. Blyštivý modernistický lesk a chladná technicistní preciznost vedly už od padesátých let mnoho tvůrců ke hledání skutečně původních, kulturou a civilizací nezdeformovaných zdrojů; rostl zájem o antropologii, sociologii, o kultury přírodních národů, archetypy, „architekturu bez architektů“, opravdovost venkova a předměstí, výtvarná díla dětí nebo hypersensibilních tvůrců atd. I architektura měla projít očistnou, dietní kúrou, oprošťováním a hlubším prožitkem každodennosti. Tyto inspirační zdroje stály u zrodu brutalismu a jejich vliv i nadále sílil, až přerostl ve fenomény znovuobjeveného řádu, harmonie archetypu a racionalismu.