Do extrému dovedená strojová estetika a postmoderní poučení samozřejmě představovaly i velmi lákavou alternativu k masové, centralizované normalizační stavební produkci, která se pod politickým tlakem a důrazem na kvantitu doslova „utrhla ze řetězu“. Stále dokola opakovaný železobetonový panel a časem neméně zprofanovaný prosklený boletický panel měly ve vizích mladé generace nahradit rozeklanější, rozježenější, košatější verze starších hmotových kreací šedesátých let. Úderný apel a naléhavé hledání se však nakonec musely často sklonit před omezenými reálnými možnostmi (srov. dramatické rozdíly mezi podobou projektů a realizací sedmdesátých a osmdesátých let). K oblíbeným výrazovým prostředkům nakonec patřily zejména stavebnicové systémy italského FEALu, určené převážně pro průmyslové stavby, a tudíž svérázně prosté a přímočaré; dále neotřelé užití tradičních technologií, zejména různé podoby keramiky, smalt, menší betonové prefabrikáty, kovové či dřevěné dílce natřené výraznými barvami; a bohatá spolupráce s výzkumem a vývojem.