Kniha se věnuje fenoménu a různým polohám brutalistní architektury v Praze. Po éře furiantského socialistického realismu a hravě dekorativního bruselského stylu začali českoslovenští architekti ve druhé polovině šedesátých let vyhledávat inspiraci v myšlenkových proudech, jež už bezmála desetiletí ovládaly západní kulturní scénu. Tzv. nový brutalismus přinášel návrat k syrovosti, opravdovosti a materialitě, který konvenoval dosud živým vzpomínkám na kořeny našeho modernismu. Nabízel rovněž vděčnou alternativu k étosu zprůmyslněného, centralizovaného stavebnictví, zhmotněnému při výstavbě panelových sídlišť. Důraz kladl naopak spíše na sošnost, osobitost a identitu místa, na rehabilitaci zanedbaného historického prostředí a jeho napjaté soužití s novou architekturou. Přesunem do jiných společenských, politických a především technologických podmínek u nás brutalismus a s ním spřízněné projevy získaly velmi širokou škálu nezaměnitelných, svébytných podob, které na pozadí pražské tvůrčí scény mapuje právě tato kniha. Ze zahrnutých staveb lze jmenovat ukázky ryzího brutalismu (např. Urologickou kliniku Karlovy univerzity, Hotel Intercontinental), skulpturálně tvarovaná díla (věže kláštera Pod Slovany, Barrandovský most, výdechy metra), plasticky pojednaná průčelí (Centrotex, Hadovka), strukturalismus (Kotva), technicistní a konstruktivní linii (Federální shromáždění, pošta a celnice v Košířích) nebo první náznaky postmoderního přehodnocování (Transgas, Metrostav na Moráni).
