Namísto tradičního pohledu urbanisty, zaměřeného především na uspořádání a fungování sídelních útvarů zasazených do krajinného rámce, stavební zákon „zrovnoprávňuje“ urbanizované prostředí sídel s tím, co obvykle označujeme jako krajinu, tedy s tou částí prostředí, v níž převládají přírodní prvky.