Prostředí, ve kterém žijeme, má svůj přirozený historický vývoj a v průběhu dějin si ho lidé vždy přizpůsobovali tak, aby co nejlépe vyhovovalo jejich potřebám. Od roku 1985 se objevuje v českém legislativním prostředí materiál, který upravuje tvorbu prostoru pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. V současné době tuto problematiku řeší zejména prováděcí vyhláška stavebního zákona č. 398/2009 Sb. O obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Jejím účelem je zajistit, aby nové i rekonstruované stavby a veřejný prostor byly obecně přístupné pro co největší množství lidí, včetně obyvatel se zdravotním znevýhodněním, rodičů s kočárky apod. V současné době nejsou principy navrhování prostředí, které by bylo vhodné pro osoby s Parkinsonovou nemocí, nijak zohledněny v normových a legislativních materiálech ani v architektonických manuálech. Aby mohl architekt prostor vhodně navrhnout, musí tyto potřeby pochopit. Vhodným návrhem architektonického prostoru je možné kompenzovat některé příznaky nemoci a umožnit tak nemocnému delší setrvání v samostatném životě - ve veřejných budovách i ve vlastní vhodně upravené domácnosti. Oddálí se tak i nutnost stěhovat se do specializovaných, finančně náročnějších zařízení bez vazby na okolní společenský život. Výsledkem je přínos pro jedince, jeho okolí i celou společnost z hlediska sociálního i ekonomického.