Současný stav systému územního plánování v ČR lze jen stěží považovat za uspokojivý. Na řadu klíčových témat dnešního vývoje nenalézá uspokojivé odpovědi na úrovni dnešního standardu běžného ve starších členských státech EU. Výsledkem jsou chronické nedostatky systému samotného a často degradující kvalita vystavěného prostředí našich sídel: nízká a neefektivní hustota nové zástavby, nízká obytná kvalita prostředí, nekoordinovanost stavebních počinů. Jednou z nejdůležitějších příčin je pak absence efektivní regulace v úrovni dílčího plánu, tedy plánu, který je podkladem pro konkrétní rozhodování v území a měřítkově se pohybuje v úrovni lokality a bloku. Už samotný fakt, že tuto roli zastává v českém systému společně územní i regulační plán, je specifický. Výzkum se soustřeďuje především na postihnutí systémových příčin popsaného stavu. V jeho rámci byla provedena analýza relevantních zahraničních příkladů i legislativy a jejich vyhodnocení ve vztahu k situaci v ČR. Na základě zpracovaných případových studií a jejich porovnání s teoretickými předpoklady byl vytvořen obecný model sledující distribuci rozhodnutí o jednotlivých složkách vystavěného prostředí v rámci jeho odlišných měřítkových úrovní a v návaznosti pak způsob popisu a regulace území v těchto úrovních. Výzkum současně přináší i náměty na dílčí – především systémová zlepšení, která si kladou za cíl rehabilitaci úrovně dílčího plánu a jeho znovuzavedení do systému územního plánování v ČR, jako podmínky pro zlepšení jeho výkonnosti v rovině technické, administrativní i estetické.
