Česká architektura v éře pozdní normalizace nezažívala nejšťastnější časy. Centralizované stavebnictví sotva stíhalo přemrštěné hospodářské plány a stavební výroba se proto soustředila zejména na kvantitu. Přesto se zde postupně etablovaly ostrovy pozitivní energie, reprezentované nejen ambicióznějšími, politicky protežovanými projekty (kulturní domy, sportovní stavby, ústředí KSČ) nebo úspěšnými produkty flexibilnější typizace (železobetonové skelety, keramika), ale zejména nástupem nové generace tvůrců, alternativními proudy a diskusemi. Jedním z výsledků tohoto „spodního“ kvasu se často staly drobné experimentální nebo romantické stavby, stojící jaksi stranou mimo pozornost řídících institucí nebo tradičních urbánních center, na nichž mohli architekti cizelovat a uplatnit neotřelé myšlenky.