Poválečná architektura v Čechách pozvolna mizí. Pomalu, nenápadně a nevratně se nám před očima ztrácí zásadní část naší historie a kulturního dědictví. Ale opravdu v letech 1948–1989 v Čechách nevzniklo nic, co by si zasloužilo naši pozornost? Opravdu celé generace architektů a inženýrů, zaměstnanců státních projektových ústavů, pouze naplňovaly požadavky na kvantitu a ideologii? Bez ambicí vytvářet dobrou nebo dokonce vynikající architekturu, která by snesla srovnání s děním v zahraničí? Připustíme, aby beze stopy zmizela obrovská část našeho kulturního dědictví a vystavěného prostředí? Můžeme vůbec zbořit všechny dopravní a inženýrské stavby, nemocnice, školy, sídliště, administrativní a sportovní stavby, které vznikly v „inkriminované“ době? Je to rozumné a reálné? Nebo začneme konečně diskutovat o jejich hodnotách a o způsobu, jak danou stavební vrstvu fyzicky a morálně rehabilitovat, lépe využít pro současnost a budoucnost?