Jedno z nejzranitelnějších míst poválečné architektury představují interiéry a parter. Rychlé obměny a omezená životnost k nim přirozeně patří. V interiéru souvisí s trvanlivostí jeho funkce, použitých materiálů a především s módními trendy. A dočasnost ovlivňuje už samotný návrh. U řady příkladů však příliš nezáleží, kdy vznikly. Natolik se jeví jejich kvality i po letech přesvědčivě. Přesto téměř všechny dobové interiéry nevratně mizí. Dvě pražské realizace dokončené v roce 1981, spojuje radikální architektonické pojetí, neotřelá živá barevnost a míra propracovanosti detailu. Interiér Domu techniky a mládeže, kde dokázal architekt Sborowitz skvěle pracovat s historickou podstatou stavby a zkombinovat jí s technicistním vybavením, zcela zanikl v 90. letech. Interiér domu bytové kultury navrhla architektka Věra Machoninová jako integrální součást architektury a přesto dnes pro ni typický celostní přístup připomínají už jen drobné dochované fragmenty. Na postupném zániku těchto a jiných podobných interiérů se zrcadlí dramatická změna společenských poměrů, politické konotace, vrtkavost vkusu a především neporozumění historickým hodnotám poválečného modernismu a přetrvávající předsudky.