Poválečnou průmyslovou výstavbu po druhé světové válce v Československu by se v rozsahu, který byl ojedinělý i v mezinárodním měřítku, pravděpodobně nepodařilo nastartovat bez transformace hospodářské politiky, projekční praxe i stavebnictví. Budování průmyslové základny ovlivňovaly dvě hlavní složky: jednak měnící se priority státního plánu, které určovaly výrobní program a také projekčně-stavební aparát, procházející v průběhu let mnoha reorganizacemi, jenž měl na starost jeho realizaci. Prostředí, ve kterém vznikala nová průmyslová architektura, bylo nicméně ještě komplikovanější – zvlášť když významné změny, které se v něm odehrávaly, probíhaly spíše diskontinuálně, v atmosféře neustálého hledání optimálních možností, revizí i návratů. Proměna moderní továrny z individuálně pojatého technicko-architektonického díla do formátu univerzálního a abstraktního byla každopádně se systémovým nastavením těsně provázaná. Proměnily se tak i podmínky, v nichž pracovali tvůrci průmyslových staveb – a to nejen architekti, ale také inženýři, urbanisté, technologové a další specialisté. Hledání správného architektonického řešení pro stále sofistikovanější technologie vycházelo zpravidla z pragmatických základů, jasně vymezených objednávkou, financemi a možnostmi stavební a strojírenské výroby. Právě tyto procesy v pozadí se publikace pokouší přiblížit.
