Památka je součástí prostředí, s nímž společně promlouvá v dialogu s člověkem, ve kterém vytváří pevné pouto identifikace. Tato situace je vnímána všemi smysly. Podvědomě pak od architektury očekáváme trvalost a pevnost, bezpečí, ale i reprezentaci, od památky autenticitu a pravdivost její výpovědi. Starší objekty byly vystavěny bez znalosti pravidel stavební fyziky. Většina objektů s tvrdou cementovou omítkou má v tepelně náročné současnosti problémy se stabilitou. Obnova objektů bez respektování této problematiky vede k rekurzivním škodám. Nastává otázka ekonomické udržitelnosti při nepoučeném používání tradičních metod a zároveň nenávratné ztráty při jejich povýšeném odmítnutí novodobými stavebními postupy. Jsme v situaci, kdy je architektuře odnímána její haptická pevnost, kdy povrchy staveb se na jedné straně vlivem mrazu v zimě sypou a na straně druhé měknou tepelnou izolací.
Publikace