V posledních letech i v ČR doprava zásadně ovlivňuje základní fungování prakticky každého sídla, respektive v mnohých případech celých městských aglomerací a sídelních struktur. Funkční využití veřejných ploch na straně jedné a plánování dopravy na straně druhé, by tak neměly být chápány jako dva oddělené úkoly. V době, kdy automobilová doprava zaplnila veřejné prostory, dopravní zácpy atakují znečištěním a hlukem centra našich měst, a kdy současná oblíbenost a dostupnost individuální automobilové dopravy umožňuje vznik rozsáhlých monofunkčních celků individuálního bydlení a komerčních zón, je nezbytné chápat vztah urbanistické struktury sídel a jejich dopravní obslužnosti jako klíčovou oblast plánování jak regenerace, tak dalšího plošného rozvoje.