Udržitelná architektura by měla představovat komplexní přístup, který je ekologický a ekonomický, ale též udržitelný po stránce sociální a kulturní, a především je plnohodnotně schopen splnit estetická očekávání společnosti. Neměl by se zabývat výhradně technickým řešením stavby. Řešením budoucnosti architektury dle názoru, který autor zastává, není návrat do jeskyně, ani slepá důvěra v technologie, ale promyšlený přístup k technickému pokroku, obratné nakládání a důsledná znalost tradičních lokálních přístupů a jejich východisek a především kvalitní architektura ve své pravé podstatě, tedy jako holistické vnímání a vytváření našeho prostředí. Hlavním vyjádřením estetiky stavby je její forma a ta je navenek reprezentována především pláštěm budovy. „Obálka“ nejen určuje podobu stavby, kterou vnímáme, ale může mít i potenciál efektivně řešit budoucí technické požadavky na stavbu. Může ale udržitelná architektura mít vlastní formu a estetiku? Je nějaké formální vyjádření pro udržitelnost architektury výhodnější? Mohou být řešením stavby, u nichž se plášť zcela osamostatňuje, stavby, které bychom mohli označit jako „dům v domě“? Jaký takové stavby mohou mít přínos? Cílem prezentované práce je v prvé řadě představit v našem prostředí koncept „domu v domě“ jako směr udržitelné architektury, jako netypický přístup k formě a prostoru a důsledně jej zdokumentovat. V konkrétní rovině je cílem prokázat, zda je tento koncept výhodný, a to po stránce energetické i ekonomické (případně za jakých klimatických podmínek výhodný být může), ale také z hlediska možného architektonického přínosu k tématu udržitelné architektury, a zhodnotit, zda koncept „domu v domě“ představuje možnou alternativu k současnému trendu energeticky pasivních a vysoce izolovaných staveb s nuceným větráním.
Publikace