Před téměř dvaceti lety byl zahájen proces transformace významného londýnského železničního uzlu King’s Cross / St Pancras na multimodální terminál vysokorychlostní železnice a novou multifunkční čtvrť, pyšnící se vysoko kvalitou prostředí. Důsledkem tohoto zdánlivě zdlouhavého průběhu plánování a rozvoje území byl vznik společenského prostoru, ve kterém došlo k důkladnému vyjednávání všech účastníků, aktivaci místních komunit a městské správy. To umožnilo developerům a dalším zúčastněným vytvořit a ukázat výjimečný projekt ve všech ohledech. Tento článek představuje proces této londýnské transformace území v kontextu současného úpadku kvality městského prostředí v Praze. Rády bychom ukázaly, v čem spočívá složitost současných velkých projektů a představily otevřený a konsensuální způsob řešení problémů, které v takovém prostředí vznikají. Zaměřujeme se proto na strategii zpřístupňování někdejší země nikoho, její zanesení do mentální mapy budoucích uživatelů, na principy materializace vize v počátečních fázích rozvoje území, na integraci umění a dočasných aktivit a kultivaci lokální identity.