Železnice ve svých počátcích byla nositelem a šiřitelem pokroku průmyslové revoluce a jako taková byla zahrnuta do dobových optimistických úvah nad technickým pokrokem. Praha, do které železnice v polovině 19. století vstupovala, byla obrazem středověkého města: vlaky si razily cestu městským opevněním, železnice se před Prahou vinula krajinou polí, vinic a říčních niv. Prudký růst průmyslu a s ním spojená expanze výstavby nám o padesát let později předkládá zcela jiný obraz města: na řadě míst pražského předměstí se projevuje schopnost železnice vytvářet bariéry a separovat od sebe celé části města. Jedním z těchto míst je i nádraží Bubny, na kterém lze dobře demonstrovat uvedené proměny role železnice ve vývoji města. Původní venkovské osady Holešovice a Bubny přeměnil příchod železnice na moderní průmyslovou čtvrť v prvním případě, a na komfortní rezidenční oblast v případě druhém. Zároveň však vyvstal nový problém, kdy rozsáhlé kolejiště se třemi nádražími a s technologickým zázemím začalo působit jako bariéra a překážka logickému propojení těchto dvou oblastí. Hledání odpovědi, kterak propojit tato území v kompozičně citlivém místě města, už má za sebou téměř stoletou historii. Aniž by byla konkrétní odpověď nalezena, zásady využití bývalých železničních ploch jako iniciačního prvku rozvoje, stejně jako efektivní překonání bariéry železnice tvoří hlavní půdorys úvah na toto téma.