Vývoj architektury a urbanismu posledních 20-30 let potřebuje jiný klíč ke svému pochopení. Že podstatnější, než zkoumat výslednou fyzickou formu města je zkoumat mechanismy, používané ke kontrole prostoru, území a zdrojů, které jsou společnosti k dispozici na daném místě a čase. Nástupem neoliberalismu koncem 70. let vstoupilo do procesu územního plánování a jeho schvalování příliš mnoho nových hráčů s nejrůznějšími zájmy. Privatizace téměř všeho, co do té doby bylo považováno za veřejné, spolu s "volnou rukou trhu" proměnily původní lineární proces v nelineární, plný vztahů a dialogů. Územní plán je za této nové situace v mnoha evropských městech doplněn projekty, které komplexně řeší strategické problémy a lokality tak, aby se staly iniciátorem rozvoje daného místa.