Často se setkáme s představou veřejnosti, že architekt je jakýsi bonus, který jen prodražuje stavbu ("ne, nakreslím si to sám"). Myslíme si, že tato představa je do jisté míry českým spcifikem, které se utvořilo na základě společenské zkušenosti z minulého století. Ať už jde o potlační osobního výrazu architekta během minulého režimu, nebo naopak přemrštěné velebení výrazných osobností moderny. Architekt je často enfant terrible projektu, co si nikdy nedá říct a na ostatní se dívá spatra. Nemůžeme si však za tento společenský názor také jako architekti sami?