Kolektivní domy a kolektivizace bydlení jsou fenomény považované zpravidla za ideově blízké marxismu či anarchismu. Zespolečenštění domácích prací bylo ovšem v 19. století součástí myšlení různých ideových proudů, sociálními demokraty počínaje a businessovým establishmentem konče. Na počátku 20. století se různé formy kolektivního bydlení dostávají také do hledáčku české intelektuální elity. Informace o nich sem pronikají buď přímo ze Spojených států, nebo z Německa či Skandinávie. Čeští sociologové v nich spatřují přínos společenské solidaritě, feministky naopak nástroj utužení rodiny. Koncept domů s ústředními kuchyněmi přichází do Čech nejen jako součást politického či ekonomického diskursu, ale také v utopických románech a architektonických debatách. Česká architektura i literatura jsou ovšem ke kolektivnímu bydlení zdrženlivé. V české architektuře se první rozsáhlejší úvahy o ústředních kuchyních objevují až na počátku dvacátých 20. let, na okraj diskusí o zahradním městě. Naopak u českých feministek zájem o socializaci domácích prací pozorujeme nepřerušeně po celé první čtyři dekády 20. století. A byly to právě ony, kdo dokázal teoretickým úvahám dát realizovanou, byť velmi okleštěnou, architektonickou podobu.