Práce se zabývá humanistickým rozměrem architektury a jeho významem pro současnou společnost. Řeší základní otázky: jaký je význam humanistické role architektury v současnosti a co způsobuje její absence, jaké vlastnosti architektury reprezentují její humanistický rozměr a jakými formami, procesy a nástroji lze humanistickou roli architektury naplňovat, přičemž důraz je zároveň kladen na postavení profese architekta v tomto procesu. Propojuje obecnou rovinu tématu humanistické role architektury s příklady jejího naplnění či absence na konkrétních příkladech současného vystavěného prostředí. Humanistický rozměr architektury nachází ve vlastnostech přesahujících její utilitární a technický rozměr, jako je komunikační schopnost architektury, ztělesnění a artikulace společenského a kulturního kontextu, etická funkce, reprezentační a symbolická role, obytná či estetická kvalita. Formátem práce je soubor publikovaných prací doplněný integrujícím textem. Integrující text uvozuje soubor esejů a definuje jejich společný rámec. Zabývá se problematikou humanistické role architektury v současné společnosti v obecné rovině. Jednotlivé eseje potom ukazují daná témata kromě obecné roviny také na konkrétních příkladech. Zabývají se vlastnostmi a projevy vystavěného prostředí z hlediska jejich vlivu na život společnosti a jednotlivce. Zároveň zkoumají jejich vztah k procesu vzniku vystavěného prostředí, zejména v rovině architektonické tvorby, ale současně i dalších společenských rámců, které tuto tvorbu významně ovlivňují, či determinují. Zkoumají tyto skutečnosti na konkrétních příkladech vystavěného prostředí a to zejména se zřetelem na absenci či naopak naplnění humanistického rozměru.