S tím, jak se setkáváme se stále přítomnou materialitou důlního areálu ve Zbůchu a její referenční důležitostí v lokální komunitě, tj. nejenom u pamětníků-účastníků před dvaceti lety končící těžby, ale třebas i u generace, jež se narodila až po skončení těžby, nabízí se rozpoznání smyslu místa jako jistého "místa paměti", respektive "un lieu de mémoire" - jak by uvedl původce tohoto termínu francouzský historik Pierre Nora. Prostřednictvím tohoto stále materiálně existujícího místa paměti si lokální společenství stále udržuje smysl jisté kontinuity "velké" i když "malé" historie jedné sídelní, ale kdysi zároveň surovinové a zpracovatelské lokality. S ohledem na industriální charakter tohoto místa a tradici těžby uhlí sahající do poloviny 19. století rozpoznáváme v této "velké malé" lokální historii místa kontury jdoucí až k "velké" historii industrializace 19. století, která se sbíhá s procesy národnostní emancipace a prosazení se principu národního státu. Kontury to v případě této lokality nejsou prosté a přímočaré, následkem paralelnosti a propojenosti německy a česky mluvícího prostředí, ať už referujeme k časům Rakousko-Uherska, První republiky nebo roku 1938 a záboru Třetí říší. Máme tedy chápat toto industriální dědictví z počátku 20. století jako místo paměti i v tomto širším slova smyslu? A vyjít tak dále za úzký, technologicko-stavebně-technicistní pohled na ochranu industriálního dědictví a na naší industriální minulost? Kapitola je doplněna anglickým překladem.
Publikace