Jedno z ústředních témat poválečné architektury u nás i ve světě představoval skelet a s ním spjatý ideál univerzálního, volného půdorysu. Jakkoliv architekti usilovali spíše o mimořádně flexibilní řešení v podobě atypického ocelového nebo monolitického skeletu, (nejen) v Československu tíhla stavební výroba naopak k unifikovaným, montovaným systémům. Jejich vývoj počínající už na konci padesátých let úspěšně vyvrcholil v normalizační éře a montovaný železobetonový skelet se nakonec stal u nových veřejných budov dominantním konstrukčním řešením. Paralelně pokračoval i výzkum a vývoj nových, únosnějších a prostorově flexibilnějších systémů. Reálná nabídka stavební praxe však byla spíše omezená. Architekti se naštěstí naučili s několika dostupnými, politicky protežovanými skelety kreativně pracovat a výsledná škála architektonických forem veřejných budov osmdesátých let je překvapivě široká.
Publikace