Architekturu osmdesátých let nelze nahlížet pouze optikou (oficiálního) dobového tisku nebo dochovaných archiválií. Každodenní realita stavební praxe se často ubírala mnohem spletitějšími cestami, jež musely zdolávat krkolomná úskalí pozdně normalizačního života a neviditelnou ale naprosto zásadní topografii mezilidských vztahů. Osobní osudy a vzpomínky aktérů dobové architektonické scény proto představují velmi cenný zdroj poznání. Rozhovory v této knize se soustředí zejména na mapování výzev, kterým architekti osmdesátých let čelili; a důvtipných kliček i aktivit, jimiž se vyrovnávali s nepředvídatelnými hybnými silami v nesvobodné, ekonomicky a společensky stagnující zemi. Vzpomínky nám dávají nahlédnout do světa, jenž je pro nás ve své zamotané rázovitosti už nejen obtížně pochopitelný, ale i překvapivě vzdálený. Přesto (a někdy i právě proto) v něm vznikala výtečná architektura.
