Územní plánování má mezi zkoumanými složkami územního managementu velkých měst výlučnou pozici díky dlouhodobé kontinuitě a zakotvení v obecných právních předpisech. Analýza účinnosti územního plánování velkých měst ukázala značné rezervy ve využívání celého spektra nástrojů územního plánování (časté zúžení veškeré pořizovací činnosti na územní plán) a někdy dosti formální aplikaci požadavků předpisů v praxi. Jen velmi okrajově se potvrzuje hypotéza formulovaná na počátku výzkumu o současných předpisech jako zásadní bariéře efektivního územního plánování. Jádro problému je spíše v jejich nedostatečném využívání a ve formální aplikaci předpisových požadavků na problematiku velkých měst. Zásadním problémem je nastavení právního prostředí pro koordinaci plánování v rámci metropolitních / městských aglomerací a nedostatečná informační základna v datech pořizovaných a zveřejňovaných statistickou službou. Vzhledem ke komplexitě a specificitě managementu velkých měst a jejich funkčních regionů by se měl „nadstandard“ územního plánování pro ně zaměřit především uvedenými směry.