V literatuře se často setkáváme s pojmem baroko. V kontextu evropské kultury je to jeden z určujících pojmů. Nedokážeme si představit popis našeho kulturního dědictví bez jeho označení. Obsah tohoto pojmu intuitivně chápeme jako určující příslušnost ke středoevropské kultuře, ale možná bychom byli na rozpacích, kdybychom měli jeho obsah někomu vysvětlovat. Ve svém článku podávám přehled o tom, jak baroko v 19. a 20. století chápaly některé přední evropské i mimoevropské osobnosti v oblastech jako dějiny umění, teorie kultury nebo filozofie, jako byli Heinrich Wölfflin, Alois Riegl, Max Dvořák, Vojtěch Birnbaum, Erwin Panofsky, Manfred Bukofzer, Theodor Adorn, Gillese Deleuze, nebo Carlos Fuentes, přičemž nesouhlasím s žádným z nabízených konceptů. Věřím, že nás „baroko“ přitahuje nejen z prestižních důvodů, jak se domníval Adorno, ale také proto, že je podvědomě vnímáme jako začátek naší současnosti, kdy vševědoucí boží oko nahradila potenciální všudypřítomnost digitálního obrazu a fotoaparátu. Kulturu 17. století charakterizovala vědeckost, důraz na vizuální informace, perspektivismus, globalizace a zároveň kreolizace myšlenek a forem. Naše fascinace barokem je tedy fascinací počátkem tradice, ve které žijeme dodnes.