Architekturu osmdesátých let si obvykle spojujeme se záplavou hnědé barvy, koženky a bezútěšné panelové šedi. Jde ale o obraz úplný? Nedělo se mimo zorné pole našich osobních vzpomínek a kriticky laděných fotografií a filmu i něco jiného, zajímavějšího? Vždyť v každé době žije nemalé procento ambicióznějších tvůrců, usilujících o více, než jen o všední, všudypřítomný průměr. A nakonec i režim, jakkoliv politicky represivní a v ekonomickém i společenském rozkladu, jistě v rovině osobních aktivit klíčových aktérů a v odpovědi na už v podstatě otevřenou nespokojenost se stavem prostředí musel prosazovat změny. Článek se zaměřuje na snahu o rehabilitaci historických měst, vyrovnávání se s zprůmyslněným stavebnictvím pozdní normalizace, humanizaci sociálních staveb, ekologii a alternativní scénu.