Stavebnictví v normalizačním Československu nenabízelo široké možnosti pro plné rozvinutí představ architektů. Nadechnutí experimentálních šedesátých let sice přineslo celou řadu inovací, z nichž se řada dostala i do každodenní praxe, ale upřednostnění kvantity nad kvalitou a stále zoufalejší hospodářská situace vedly k všeobecnému nedostatku i omezenému prostoru pro tvůrčí práci. Rozpor mezi ambicemi tvůrců a reálnými možnostmi stavebnictví vyvrcholil právě v osmdesátých letech. Existovala sice úzká skupina staveb, které měly z podstaty svého zadání nebo díky prominentnímu investorovi zajištěny individuální přístup, bezmála neomezené rozpočty, a třeba i zahraniční dodávky, ale u všech ostatních museli tvůrci a dodavatelé za nemalého osobního úsilí a rizika často improvizovat. Chtěl-li architekt v churavém hospodářství a normalizačním bezčasí prosadit svou autorskou představu, stalo se kreativní přetváření všeho dostupného a ohýbání pravidel jeho každodenním chlebem. Vyhledával skuliny v jinak spíše rigidních prefabrikovaných konstrukčních nebo fasádních systémech (viz text Skelet), upravoval nebo do nezvyklých pozic osazoval dostupné standardní prvky (viz texty Transfery, Keramika), přidával na povětšinou fádní budovy zajímavé doplňky v podobě lodžií, portálů, markýz (viz text Jekly), zapojoval do projektů a realizací veřejnost i umělce (viz text Hřiště), přesvědčoval výrobce, spolupracovníky a výzkumná pracoviště k ojedinělým experimentům (viz text Počítače) nebo k pověstnému tuzemskému „high-tech na koleně“ (viz text Transfery) a v neposlední řadě usiloval o alespoň částečný návrat rukodělných, řemeslných detailů a lidštějšího měřítka (viz text Cihly a dřevo). To vše na pozadí všudypřítomné, celospolečenské improvizace a shánčlivosti (viz texty Kultura protislužby a Stavím, stavíš, stavíme).