Funkcionalistická architektura viděla jako součást svého poslání provedení radikálního konstruktivního obrat od staletí osvědčených tradičních postupů k novým, komplexnějším, avšak dosud málo prověřeným soustavám skeletů s výplněmi. Absence zkušeností na jedné straně a na druhé teprve se rozvíjející architektonické výzkumnictví zapříčinily, že modernistické stavby nezřídka provázely technické problémy, z nichž se mnohé týkaly nevyhovujících tepelných vlastností. Jedním z kritických úskalí skeletových soustav v tomto směru představovala otázka tepelné vodivosti vlastních nosných součástí, prováděných nejčastěji z betonu a oceli. Dnes téma posuzujeme optikou výrazně přísnějších kritérií, z jejíchž pozic se dobová řešení jeví nedostatečná a nedokonalá. Avšak kritická debata na tuto stranu existovala již ve své době. Ke konci dvacátých let se poprvé začínají objevovat sporadické zmínky o tom, že náležitou pozornost je třeba věnovat právě i nosným součástem skeletu; od let třicátých pak můžeme pozorovat intenzivnější debatu spojenou také s kritikou dosavadní praxe. Zároveň se také v této době téma izolace skeletů začíná propisovat i v technických popisech architektonických projektů a otázka se pak již udržuje po celou dobu dalšího vývoje. Ačkoli není možné říci, že by šlo o problém tehdejšími architekty univerzálně vnímaný nebo vždy důsledně řešený, dobová debata poukazuje na vůli modernistické architektury identifikovat a překonat vlastní technické nedostatky.
Publikace