Téma disertační práce se soustředí na životnost železobetonových konstrukcí, která je vždy úzce limitována korozí konvenční ocelové výztuže. Objemné korozní produkty způsobují odprýskávání krycí vrstvy betonu, a ocelová výztuž je tedy vystavena atmosférické formě korozního poškození a také působení chloridových aniontů. Korozní prostředí pronikající betonem vyvolává velmi obtížně predikovatelné formy lokalizovatelného korozního napadení. Tato forma koroze způsobuje zásadní snížení únosnosti železobetonové konstrukce a může vést až k jejich fatálnímu zhroucení. Z těchto důvodů je potřeba betonovou výztuž chránit. Standardní obranou proti tomuto problému je ochrana ocelové výztuže poměrně silnou a kompaktní krycí vrstvou betonu. To však s sebou nese, jak výrazné zvýšení hmotnosti konstrukce, tak vyšší omezení při architektonickém ztvárnění. Práce se zaměřuje na ochranu betonářské oceli S235JR formou galvanického povlakování zinko-niklovými a niklovými povlaky, které porovnává s povlakem žárového zinku a ocelí bez povlaku. Povlakování běžné ocelové výztuže je vhodným příslibem pro realizaci tenkostěnných subtilních (např. skořepinových nebo membránových) prvků, případně prefabrikovaných železobetonových dílců s nároky na minimalizaci jejich celkové hmotnosti. Součástí příspěvku jsou dosavadní výsledky zkoumání vybraných povrchových úprav. Jedná se o soubor materiálových analýz referenčních povlaků (zinek, zinek-nikl a nikl), které popisují materiálové vlastnosti povlaků, jejich mikrostrukturu pomocí optického mikroskopu a softwaru Nis-Elements a korozní odolnost povlaků. Cílem studia povlaků je zjištění jejich dostatečné odolnosti proti korozi, zejména chloridovým aniontům, a jejich vhodné uplatnění v architektuře železobetonových konstrukcích. Výsledky vznikly za podpory studentského grantu SGS ČVUT v Praze (SGS22/194/OHK1/3T/15).
Publikace