V roce 1964 byla vypsána soutěž na řešení provozní budovy sektoru energetiky, pro kterou byl Útvarem hlavního architekta vybrán trojúhelný pozemek mezi ulicemi Kavkazská a Kodaňská. Porota přiřkla první cenu projektu, jehož autorkami byly Zdenka Smítková (později Nováková) a Dagmar Šestáková. Energetika se nicméně nestala investorem budovy. Na scénu přicházejí PZO Chemapol a Investa. Generálním projektantem stavby se stala firma Energoprojekt, do níž přešly obě autorky vítězného návrhu. Přestože investor převzal existující projekt, byly v něm provedeny jisté změny. Ty můžeme chápat i jako další krok směrem k aktuálnější, „světové“ architektuře. 30. 12. 1966 uzavřen kontrakt s firmou FEAL. Roli tu jistě hrála rychlost konstrukce a kvalita provedení. Závažné ale musely být i prestižní důvody. Firma totiž zdaleka nedodávala jen nosnou konstrukci a opláštění budovy, ale fungovala jako generální dodavatel stavby, kterou vybavila nejen nosnou konstrukcí a pláštěm, ale také vnitřními příčkami, dveřmi a podhledy. Zadáním zde bylo vytvořit exkluzivní prostředí pro sociální elitu tehdejšího Československa a její zahraniční klientelu. „Modernitu“ a „současnost“ od poloviny 20. století už nedefinuje jen architektonický projekt, ale také výběr firmy. I když při stavbě paláce hrál významnou roli ředitel Chemapolu Zdeněk Mojžíšek, je zjevné, že řada rozhodovacích procesů byla vysloveně instituční povahy, nebo byla výsledkem práce mnoha osob v méně exponovaném postavení. Hlavním smyslem celého podniku bylo vytvořit nejen praktické pracovní prostředí, ale vysloveně statusovou stavbu, tak jak by si to přála každá velká firma po obou stranách železné opony.
Publikace