V prostředí územního plánování dochází k postupnému (re)etablování strukturálního pohledu na uspořádání měst. Jedním z primárních nástrojů strukturálního územního plánování je rozdělení území města na základě jeho převažujícího charakteru na menší, skladebné prostorové jednotky. Převažující kvalitativní přístupy s sebou však nesou řadu omezení, mj. v jejich reprodukovatelnosti, empirické objektivitě, ale také náročnosti z pohledu časových a institucionálních kapacit. Cílem příspěvku je na případové studii hl. m. Prahy předložit jeden z možných alternativních přístupů ke klasifikaci a prostorovému vymezení urbanistické struktury, který vychází z etablující se disciplíny kvantitativní urbánní morfologie. Tento přístup je zaměřen na zvýšení objektivity popisu urbanistické struktury měst, nevázaný na předem definované hranice nebo kategorie. Kategorie struktur jsou definovány statisticky pomocí měřitelných znaků základních strukturálních konceptů městské formy a následného zachycení vztahů mezi nimi. Představená metodika nabízí aplikaci zejména v rámci tvorby územně analytických podkladů jako empirický podklad či evaluační nástroj umožňující doplnění nebo revizi postupů založených na kvalitativním přístupu vymezování a charakterizování typů urbanistické struktury měst.