Abstraktní jazyk umění dokáže vyjadřovat univerzální elementární vlastnosti světa – a tedy také prostoru. Konkrétní kámen, strom, hora, horizont, ale také stěna, sloup, klenba, schody, střecha, věž, brána – obsahují jednu univerzální ostrost, pevnost, ucelenost, propojenost, vzpřímenost, šíři, strmost, otevřenost, neprostupnost. Cílem abstraktního umění, hledajícího podstaty prostoru, tedy obvykle není vyvolat mechanické asociace na základě vizuální povrchní podobnosti, ale evokovat prostorové vztahy, které jsou společné uměleckému dílu, realitě a subjektivním obrazům ve vnímání diváka. Schopnost číst tyto univerzální vlastnosti a vztahy v reálném světě nás také osvobozuje od potřeby zažívat stále nová místa. V jakékoliv skále vidíme vzepětí, hrany, stíny, sevření, rozpad, neprostupnost –, v jezeře tutéž hloubku, temnotu, hladkost, čeření, zrcadlení, rozlehlost –, v kamenné zdi čas, rytmus, zaklesnutí, napětí –, v louce vlnění, splývání, poddajnost, měkkost, křehkost –, v cestě směřování, odpoutání, zakřivení, ztrácení se.