V mediálním prostoru se čas od času objevuje názor, že byty lze užívat v podstatě k libovolnému účelu. Toto tvrzení se především objevuje v souvislosti s využíváním bytů za účelem komerčního ubytování turistů, v něž se postupem času proměnil původní nápad sdílení „matrace a snídaně“ ve vlastním bytě s občasnými hosty. Tyto texty se kromě obecných „svobod“ nakládání s majetkem často odvolávají na domnělou shodu mezi pojmy „bydlení“ a „ubytování“ či na údajnou nadřazenost stavebně-technických požadavků na byt oproti požadavkům na ubytování (splní-li stavba požadavky na bydlení, musí přece splnit i požadavky na ubytování), nezřídka pak velmi volně pracují s pojmy, které jsou v českém právním prostředí pevně definované a z pohledu práva je nelze libovolně zaměňovat, tedy zejména pojmy jako je „nájem“ – „byt“ – „ubytování“ – „ubytovací jednotka“ apod. Proti těmto textům pak stojí poměrně rozsáhlá a komplexní rozhodovací praxe státní správy (stavební úřady prvoinstanční i odvolací), metodiky ministerstev (metodická pomůcka Ministerstva pro místní rozvoj, metodický pokyn Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství hasičského záchranného sboru, metodická informace Ministerstva průmyslu a obchodu), rozbory a metodiky kanceláře veřejného ochránce práv, ale rovněž i praxe soudní. Z daného pak plyne fakt, že de lege lata je poskytování ubytovacích služeb v bytech, tedy de facto užívání těchto staveb jako ubytovacích jednotek, nelegální. Liché jsou představy, že je třeba vytvářet nové formy regulace tohoto fenoménu, neboť nelze regulovat něco, aniž by to bylo v prvé řadě v souladu s legislativou.