Kapitola se věnuje utopickým projektům kolektivního bydlení od Karla Honzíka, Ladislava Žáka a Bohuslava Brouka, jež byly součástí obecnější teorie socialistického životního slohu, pro niž používali označení „necessismus“. Trojice své koncepty promýšlela na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Autoři se obraceli do idealizované budoucnosti, v níž, jak doufali, obnovené Československo nastoupí cestu k socialistickým reformám. Byť se „necessismus“ vyznačuje silnými kolektivistickými, normativními a restriktivními rysy, je pozoruhodný především jakožto předchůdce pozdějších debat o udržitelném rozvoji.