Po druhé světové válce, během zásadních hospodářských a politických změn, v prostředí s centralizovanou projekční prací a řízeným stavebnictvím, se architekti průmyslových staveb museli stále častěji vypořádávat s požadavky na hospodárnost a rychlost výstavby. K tomu jim měla napomoci typizace. Na počátku těchto snah se uvažovalo především o železobetonových tenkostěnných skořepinách, které nejenže splňovaly ekonomické parametry, ale umožňovaly i nadále zachovat továrnám specifický architektonický výraz. Od počátku 40. let do poloviny let 50. skořepiny prošly určitým vývojem, který se pokouší přiblížit tento článek.