Publikační činnost

Náhled na dílo významných architektů se v čase mění, stejně jako se mění aktuální postoje, nástroje a kulturní prostředí pozorovatele. U nejvýznamnějších a nejvlivnějších tvůrců, jejichž praktické i teoretické dílo se svou vrstevnatostí interpretaci nezřídka vzpírá nejvíce a je předmětem mnoha rozmanitých studií, je situace ještě složitější. Le Corbusier v tomto jistě není výjimkou a pro historiky a teoretiky dosud představuje neodolatelnou výzvu k novému zkoumání, pohledům a prezentaci. V dubnu 2023 se proto na Fakultě architektury ČVUT v Praze konala série aktivit, spjatých s působením této mimořádné osobnosti architektury 20. století. Jádro představovala putovní výstava více než 150 modelů Le Corbusierových staveb. Akce vyvrcholila dvěma večery, v rámci nichž pozvaní přednášející přiblížili vybrané aspekty Le Corbusierova díla, prostředí jeho pařížského ateliéru, roli spoluautorů a spoluautorek nebo odkazy ve slovenské a české architektuře. Přednesená témata tvoří textovou část této publikace, která vznikla jako studijní materiál pro potřeby akademické obce Fakulty architektury ČVUT v Praze.

Kniha sleduje hybné síly a procesy probíhající v architektuře osmdesátých let. Soustředí se na rostoucí úsilí o kritickou vnitřní sebereflexi, reálné vyhodnocení možností našeho stavebnictví a snahy o jeho revitalizaci nebo reakce na tehdy aktuální společenské či mezinárodní výzvy. A s ambicemi naznačuje i okolnosti jejich (ne)naplnění v reálné tvorbě. Na pozadí institucionálního a myšlenkového zázemí představuje architekturu osmdesátých let jako složitou a v mnoha ohledech protikladnou mozaiku. Ta odráží jak rozvolněný konzumně orientovaný životní styl, tak i všudypřítomnou unifikovanou výstavbu v ekonomicky a morálně slabém režimu. Zahrnuje jak setrvačnost sociální politiky státu, tak exkluzivní služby prominentům. Pečlivě moderovanou ideologickou reprezentaci prostřednictvím okázalých budov i lehce „diverzní“ prosakování a posléze i naplnění západních inspirací. Masivní vytěžování a ničení přírody a zároveň plány na tvorbu udržitelného životního prostředí. Technokratickou organizaci práce architektů a stejně tak jejich schopnost nalézt pozitivní soukromé niky v alternativní kultuře. Jestliže se éra osmdesátých let jeví jako mimořádně rozporuplná, pak architektura nemohla být jiná.

Architektura osmdesátých let stála dlouhou dobu mimo zájem odborné i laické veřejnosti. Převládající pohled jí přisoudil hnědou barvu koženky a nudnou záplavu velmi pozdních panelových sídlišť. Druhý, detailnější  a méně předpojatý pohled však nabízí více. Poněkud stranou zájmu se totiž v osmdesátých letech rozvíjely i nové myšlenky a fenomény, péče o krajinu a kulturní dědictví nebo kreativní drobné úlohy, realizované často nastupující mladou generací tvůrců. Kniha tak zachycuje návaznosti na výdobytky šedesátých let, import zahraničních příkladů, rostoucí důkaz na kontext místa a ekologii, humanizaci zprůmyslněného stavebnictví, a především neutuchající touhu tvůrců po osobité autorské architektuře. V pěti tematických sekcích (identita, ohniska, péče, volno a krajina) rozebírá například nové městotvorné a krajinné fenomény a představuje konkrétní projekty a stavby, jako dětská hřiště, typizované prvky městského parteru, objekty v lázeňské krajině, parkovací domy, nákupní střediska, stavbu metra, vybavenost sídliště, místa trávení volného času, stavby určené k masové rekreaci v horské krajině, památníky nebo rekultivaci krajiny zničené těžbou. To vše se odehrávalo často jaksi mimo oficiální politické proklamace a cíle, v sevřenějším, intimnějším prostředí a bez jednotící teoretické linie nebo přísné direktivy. Výsledkem je obtížně uchopitelná pestrost. Bohatost a vrstevnatost, „jinakost“, která zaujme až při „druhém čtení“, ale o to hlouběji.

Každá doba má své nepostavené projekty, bohužel a mnohdy naštěstí nerealizované úvahy. Za jejich neuskutečněním stojí zpravidla společenské změny, ekonomické podmínky, ztráta klienta nebo samotná vizionářská podstata návrhu. I osmdesátá léta mají samozřejmě své návrhy „do šuplíku“. A není jich málo. Zpravidla chyběla politická vůle, čas, finance nebo kapacita stavebního průmyslu. Tato kniha se však věnuje především projektům jiného ražení, experimentálním a alternativním, u nichž nikdo od počátku ani moc neočekával, že dojdou naplnění. Pokrývají širokou škálu poloh, v rozsahu od vážně míněných dlouhodobých vizí (alternativy pro Žižkov, modernizace bytového fondu) přes odvážné experimenty k prověření nových, často ze zahraničí importovaných myšlenek (nové obytné soubory, městský parter) až po laškovné cimrmanovské „okopávání kotníků“ slábnoucího režimu (Urbanity, Malovaná architektura). Všechny spojuje vůle překračovat opevněné hranice normalizační praxe, provokovat diskusi a posouvat architekturu k humánnějšímu i environmentálně zodpovědnějšímu přístupu. Mnohé si svou svěžestí a neotřelostí zaslouží pozornost a inspirují ještě dnes.

Architekturu osmdesátých let nelze nahlížet pouze optikou dobového tisku nebo dochovaných archiválií. Realita stavební praxe se často ubírala mnohem spletitějšími cestami, skryta v každodenních starostech normalizačního života a zákoutích neoficiálních aktivit. Osobní osudy a vzpomínky aktérů dobové architektonické scény proto představují velmi cenný, vrstevnatý zdroj poznání. Kniha se soustředí zejména na mapování výzev, kterým architekti osmdesátých let čelili, a důvtipných kliček i aktivit, jimiž se s každodenní architektonickou praxí v nesvobodné, ekonomicky a společensky stagnující zemi vyrovnávali. Struktura proto postupuje napříč různými měřítky architektury, od tehdy velmi palčivé otázky městotvornosti a památkové péče, přes veřejné budovy, konstrukční a prostorové experimenty, až k drobné architektuře, parteru a výtvarným dílům.

Kniha představuje kritický katalog výstavy s názvem improvizace. Zaměřuje se na vybrané charakteristické přístupy, jimiž se architekti v éře normalizace vyrovnávali s nedostatky (centrálně řízené socialistické) stavební výroby, např. na modifikaci standardního montovaného skeletu, jekly a úsilí o individualizaci výrazu, na cestu k využití solární energie, transfery standardních prvků do nevšedních souvislostí, experimentální počátky počítačů v projekčním procesu, mezioborovou spolupráci v prostředí pro děti, rodinný dům svépomocí, participaci veřejnosti, řemeslnou alternativu zprůmyslněného stavebnictví atd. Improvizace, otevřený přístup a hledání skulin v systému se v osmdesátých letech staly nutností nejen v každodenním životě občana, ale přirozeně i v praxi architekta. Někteří tvůrci však dovedli i z do očí bijících nedostatků vytěžit přednost a osobitý, mimořádně vrstevnatý, nestárnoucí rukopis.

This book presents the papers written by 34 participants following the 7th Workshop on Conservation, organised by the Conservation Network of the European Association for Architectural Education in Prague, Czech Republic in 2019. All papers have been peer-reviewed. The Workshop was attended by 51 participants from the following countries: Belgium, Czech Republic, Ireland, Italy, Portugal, Romania, Spain, Turkey, United Kingdom. Editors: Rodica Crișan, Donatella Fiorani, Giovanna Franco, Loughlin Kealy, Stefano Francesco Musso, PetrVorlík. Graphic layout: Lucia Mlynčeková. Production: Petr Vorlík, Klára Ullmannová, Lucia Mlynčeková, Tereza Poláčková, Gabriela Thompson. Published by and with gratitude financial support of the Faculty of Architecture CTU in Prague.

Autor vysvětluje, že i architektura má místo ve vědě a připomíná, že mezi vědou a uměním není až tak hluboká propast. Doktorandům doporučuje téma své disertační práce zúžit a řešit problém do hloubky. Zjišťovat a vědět, co vědí jiní, ale nezapomínat, že moudrosti jiných nelze krást. Uvádět důkladně autorství citovaných myšlenek. V knize dále radí, jak koncipovat a psát rozsáhlejší texty. Přidává také pravopisné pokyny a praktické rady, kde a jak nerušeně psát nebo jak naložit s prokrastinací. Připomíná, že předstupněm vědeckého publikování může být vědecko-popularizační psaní. Jako pravidelný člen zkušebních komisí upozorňuje na to, co by adepti mohli zlepšit při obhajování svého disertačního díla. Na konci každé kapitoly nabízí dobré rady a v nich ty nejpodstatnější myšlenky. "Je na vás, co si z těchto zkušeností vyberete, z čeho se poučíte a čemu tak či tak propadnete," vzkazuje autor v závěru knihy všem, kdo disertační práci píší nebo se na ni chystají.

Hodnocení architektonického díla je proměnlivé v čase a vychází z mnoha faktorů. Na rozdíl kupříkladu od malířského nebo hudebního díla, je jeho specifikem, že vstupuje do života jednotlivce bez ohledu na jeho vlastní vůli. Skladbu vypneme, malbu sundáme, ale architektura je přítomna v našem každodenním životě ať chceme nebo nechceme. I kdybychom opustili lidská sídla a vrátili se ke kočovnému životu, naše jednoduché přístřešky budou opět architekturou. Její existence je na nás závislá, a stejně tak my jsme závislí na ni. Architektura představuje materiální projev společnosti jako sociokulturního systému.Publikace Proměny hodnoty architektonického díla v čase vznikla jako soubor kapitol, kdy jednotliví autoři byli požádáni o vyslovení názoru na danou problematiku z úhlu svého oboru a zájmu. Architektura je v publikaci pojímána v nejširším slova smyslu: od konkrétních staveb přes větší urbanistické celky až po samotnou kulturní krajinu.

Publikace představuje různorodost vnímání architektury uživatelem a tvůrcem. Vzájemné působení těchto dvou vlivů se odehrává na několika úrovních a je pro finální podobu architektonického díla rozhodující. Tento dialog je podstatný nejen při procesu návrhu a realizace, ale také během samotného užívání nebo, v případě historických objektů, znovu-užívání. Autoři jednotlivých kapitol tuto problematiku nahlížejí z různých úhlů s ohledem na své profesní zaměření. Nesnaží se o vytvoření charakteristiky univerzálního uživatele ani tvůrce, ale naopak o detailní a specifický náhled na zkoumané téma. Publikace tak nabízí multidisciplinární pohled, který přesahuje jednotlivé obory a vzájemně je propojuje.