„Čuchneš si a ucítíš Hrabala.“ Jak tým z Fakulty architektury ČVUT pracuje na zpřístupnění chaty slavného spisovatele v Kersku?

Během práce jste prý zásadně změnili celkovou koncepci oprav?

JZ: Chata prošla několika stavebními úpravami, prvky přibývaly a zase mizely. Kvůli dodatečným zásahům jsme nejdříve počítali, že prostor pojmeme moderně a zaplníme ho fotografiemi či texty. Nakonec ale zvítězila myšlenka vrátit autentické vybavení a pustit se do stavebních úprav, aby i zvenku chata vypadala jako z doby Bohumila Hrabala.

EH: Měli jsme zadání od Polabského muzea, které jsme ale několikrát redukovali. Ve hře totiž byla i stavba dalšího objektu, většího než samotná chata, aby se původně požadované zázemí někam vešlo. Snažili jsme se dokázat, že pokud chceme zachovat autenticitu místa, musí se program změnit.

Jak investor reagoval, když jste mu výrazně upravili stavební program?

EH: Ve výsledku byli nadšení, myslím, že si to ani nedokázali představit. Když nás oslovili, měli vizi, ale ne jasně ověřenou představu. Na přestavbu chaty už jinde v minulosti studentské návrhy vznikly, ale opět s velmi nerealistickým a náročným zadáním. Výsledkem byla kapacitně mnohonásobně větší řešení pro desítky lidí, konferenční sály a parkoviště pro autobusy.

MČ: Náš návrh zachová autenticitu, a navíc zlevní celou stavbu a výrazně zrychlí otevření chaty návštěvníkům.

Zázemí navrhujete do dvou přístavků, které Bohumil Hrabal využíval jako kůlny, ale dnes už jsou zbourané. Jak se tedy chata v průběhu let vyvíjela?

JZ: Bohumil Hrabal chatu zakoupil od sester Trnkových, které ve čtyřicátých letech postavily přízemní domek s valbovou střechou. Hrabal pak mezi lety 1967 až 1970 přistavěl garáž a patro s vechtrovnou (prosklená místnost, z německého výrazu pro strážnici, stejně se říká drážním domkům u železnice). Nejčastěji psal venku, protože vyhledával otevřený prostor. Když to počasí nedovolovalo, využíval právě vechtrovnu.

Byl Hrabal kutil?

EH: Spíš sběratel.

MČ: Nejen knih a obrazů, ale i stavebních prvků. Na jižní fasádě například zůstala okenní výplň ze 40. let, v některých místech jsou novější okna, jinde zase replikoval starší předlohy. Třeba vechtrovna má velmi subtilní rámy a museli se na ní podílet poměrně zdatní řemeslníci.

EH: Zároveň ale prostor osvětloval lampičkou s parožím, na kterou neměl připravenou elektřinu. Proud proto vedl šňůrou do vzdálené zásuvky. Za krátkou dobu se tu vystřídalo několik fází a další výrazné úpravy se odehrály po Hrabalově smrti.

Můžete nás po chatě provést?

MČ: Dole je hlavní obytná místnost, do níž se vstupuje přes zasklenou verandu. Kuchyň měl Hrabal oddělenou příčkou, kterou další majitelé ubourali a vytvořili z ní barový pult. Stěnu vrátíme, a prostor bude skutečně stísněnější. Kuchyň Hrabalových byla složena z několika různých kusů nábytku, ale neměl zavedenou vodu, pouze lavor.

EH: Garáž dřív vůbec nebyla propojená s obytnou místností. Poslední majitelé do poloviny vestavěli soudobou koupelnu. Hrabalovo auto ale zůstane v expozici v Nymburce. V garáži příliš neparkoval, sloužila jako skladiště knížek a věcí. My ji využijeme pro prodejnu vstupenek a dalších předmětů.

MČ: Z obytné místností se jde po dřevěných schodech do patra s ložnicí, z ní můžete vstoupit do vechtrovny s lavicemi a s velkým stolem. O zeď byly opřené krásné dveře od skříně, sloužící jako nástěnka na koláže a fotografie. A nakonec se dostanete na terasu.

Kde Hrabal spal?

EH: Různě, pravděpodobně ale často manželka spala dole a Hrabal do noci pracoval nahoře. A když se někdy vracel pozdě večer, použil venkovní schodiště, vešel přes vechtrovnu a nevzbudil ji.

Jak jste návrh obnovení prostoru do podoby za Hrabala tvořili?

JZ: Byla to detektivka. Paní Kavánová z Polabského muzea nám dodala řadu snímků s Hrabalem a jeho hosty, nikdo si ale nefotil přímo prostor. Museli jsme z nich interiér poskládat. Našli jsme třeba roh obrazu, o kterém už jsme z jiné fotky věděli, kde je, a tak jsme se posunuli zase o kus dál. Fotografie jsme získávali třeba také přes německou tiskovou kancelář. Hrabala i zadní část chaty můžete zahlédnout na pár vteřin i ve Slavnostech sněženek.

Jaké předměty se do chaty vrátí?

EH: Podařilo se najít řadu vybavení i v okolních chatách, neboť Hrabal ledacos věnoval sousedům. Některé kusy nábytku budeme muset vyrobit jako repliky dle fotografií. Nejdříve to vypadalo, že se z původního vybavení nepodaří najít skoro nic, proto jsme se také přikláněli k modernější úpravě interiéru. Hrabal měl v chatě stovky drobných věcí a knih, které se již těžko podaří vrátit, ale základní koncepci se budeme snažit návštěvníkovi přiblížit co nejvěrněji. Stěny byly posety obrazy od spisovatelových kamarádů, jako byl Jan Jíra nebo Jiří Anderle. Ty se vrátí ve formě kopií a digitálních tisků.

Řadu věcí jste ale museli pro současný provoz změnit. Jak například řešíte vytápění?

EH: Hrabal v hlavní místnosti topil kamínky na tuhá paliva, která později přesunul do ložnice a instaloval místo nich vamberecká kachlová akumulační kamna. Identický kus, který na místě stál, se zřejmě povede repasovat a budou dál fungovat. Čuchneš si a ucítíš Hrabala.

MČ: Jinak jsme nechtěli vymýšlet složitá řešení, horní prostor nebo garáž se bude temperovat elektrickým podlahovým vytápěním a kamna na tuhá paliva budou pouze výstavním exponátem.

Jaké další změny pro návštěvníky musíte vyřešit?

MČ: Stále řešíme třeba zábradlí na vnitřním schodišti, které tam zřejmě Hrabal nikdy neměl. Zároveň ani nemáme ze schodiště žádnou fotografii.

Byla chata místem setkávání?

JZ: V Kersku se vystřídala řada osobností, nevíme ale, zda přespávali. Většina fotek s přáteli je z patra a terasy. Přízemí navštívila například Hana Hegerové, máme fotku kde z něj vychází na zahradu. Spodní část asi byla víc soukromější. Taky tam na rozdíl od patra pouštěl svoje kočky.

Na rekonstrukci spolupracujete s multioborovou komisí. Je na vás přísná?

MČ: Přicházejí od ní zajímavé podněty. Například literární historik Jakub Češka nás upozornil na Hrabalovu potřebu vidět nebe a volný prostor a přimluvil se pro návrat světlíku v patře, o kterém jsme rozhodovali, zda ho nevynechat, protože je to díky sklonu střechy náročný technický detail. Pro Hrabala ale bylo důležité, že se přímo z postele mohl dívat na hvězdy.

Václav Girsa při představování projektu poznamenal, že vaše řešení je nejen autentické, ale i ekonomické.

MČ: Pokud samospráva kupuje další objekt, o který se bude muset starat, je investice samozřejmě předmětem diskuzí. Díky naší koncepci, kdy přistavujeme minimum nové hmoty a zároveň u stávajících konstrukcí pečlivě přemýšlíme, zda je možné je zachovat, šetříme poměrně hodně peněz. Nešvarem velkých rekonstrukcí občas bývá, že se vyměňují i funkční prvky.

Expozice by měla ukázat Hrabala ve verzi Kersko. Říká se, že žil trochu dva životy, jeden v Praze a druhý tady. Měl i dvě skupiny kamarádů, které se tolik nemíchaly. Expozice bude zároveň klást velké nároky na průvodce, protože v ní nebudou žádné popisky a všechny doplňující informace vám budou muset zprostředkovat oni.

Jak se změnilo samotné Kersko?

JZ: Značně, vznikají tu rozsáhlé rodinné domy s řadou garážových stání, dosahující i 400 metrů čtverečních podlahové plochy.

MČ: Myslím, že v budoucnu bude objekt cenný nejen jako připomínka slavného spisovatele, ale i místního chataření. Dnes se nám tento fenomén zdá samozřejmým, ale na lukrativních pozemcích v Kersku rychle mizí. Chata i pozemek budou důkazem doby a života, na který se díváme ve Slavnostech sněženek, ale v posledních letech se vytratil.

Rozhovor vedl Pavel Fuchs

Další rozhovory